Valgir – tak trochu jiná kniha

Když jsem se rozhodovala, jestli pokračovat v načatém příběhu Ilusie, který v minulém roce dospěl ke třetímu dílu „Probuzení Louhi“, uvědomovala jsem si dobře, že příliš uzavřený příběh už neumožňuje nastoupit do rozjetého vlaku dalším čtenářům. Ilusie kolem sebe vytvořila sevřenou komunitu a ta se příliš nerozšiřovala, protože málokomu se chce začínat od prostředka. Pro spisovatele je silná čtenářská komunita skvělá, čtenáři se stávají do jisté míry tvůrci, prožívají příběh svým nezaměnitelným a individuálním způsobem, autor k nim má blízko a může peripetie postav prožívat spolu s nimi. Pro nakladatele je ale taková uzavřenost tragická, protože „rozjetý rychlík“ mu neumožňuje zastavit a nabrat další cestující, kteří by k této jízdě přispěli. Mluvit o financích není sprosté, je to normální a běžné, jako mluvit o jídle nebo oblečení. Dokonce i hlubokomyslný filozofický traktát si na sebe musí alespoň nějak vydělat. Nebo alespoň ten, kdo ho vydává. Jsem kromě spisovatele, který může penězi opovrhovat, zároveň nakladatelka a ta se nad fakturami většinou neusmívá, musí jednat pragmaticky, i kdyby nechtěla. Proto nakladatelka navrhla autorce řešení, které nebylo originální, ostatně, už s ním kdysi přišel George Lucas ve svých Star Wars… přerušit sérii a začít jinak. Znovu. Risknout buď totální propad nebo úspěch. Proto na pulty knihkupectví brzy přijde „Valgir“. Kniha, která rozetne jednolitý příběh na dvě části. Čtvrtá kniha vydavatelství Ilusie Publishing.

 

„Valgir“ je ve skutečnosti skutečně první knihou a patří před „Harfeníky severu“ nejen dějově, ale také dobou vzniku. Je to jeden z původních dílů série Ilusie, která vznikala v 90. letech. Dočkal se několika kompletních přepracování, ale nakonec zůstal nevyužitý, nikam se nehodil. Až později jsem do něj vložila severská témata a sladila ho částečně s „finskou“ harfenickou sérií. Pořád byl ale trochu odstrčený, přestože jsem na něm vždycky velice lpěla. „Valgir“ měl jako samostatný díl vyjít až po všech ostatních knihách. To byl původní záměr. Ovšem nakonec si vybojoval své vlastní uvedení na trh dřív. Prequel se tedy vlámal do dveří Ilusie uprostřed vyprávění, přerušil ho a nastínil svůj vlastní příběh.

O čem vlastně bude první díl série? A jak bude vypadat? Není snadné naznačit, ale neprozradit příliš, nalákat, ale neodradit. Což se mi podaří hned prvním tvrzením, že „Valgir“ bude odlišný po všech stránkách.

Často slýchám, že narušuji pravidla žánru a nejsem schopná, udržet se v intencích fantasy. Po typicky fantazijních „Harfenících severu“ přišlo zklamání pro fanoušky žánru. Temní „Dědicové Tuonely“, pojednávající o smrti našich blízkých, byli někde zařazeni do ezoteriky a mýtů.  V „Probuzení Louhi“ se řešila střídavá výchova, poválečná traumata dětí a lekce lyžování. Informovaný čtenář asi nečeká, že bych se tentokrát držela ve vyznačené dráze, i když se skutečně snažím, aby všichni draci vypadali velice tradičně. „Valgir“ ovšem znovu nesedí do daného rámce. Snažím se neustále vtloukat trojúhelník do oválného otvoru.

ilustrace ©Daniela Dahlien Neumanová

Samozřejmě i první díl se opírá o finské dějiny, mytologii, lidové zvyky a slovesnost, přesto, že se odehrává dost dlouho v poušti. Na svou obranu musím uvést, že tím odlehčuji čtenářům od náporu sněhu a omrzlin. Tentokrát jsem knize dala štítek military fantasy, takže v ní bude dostatek bojových akcí, ale přiznávám, že i tento pojem je maličko zavádějící. Nicméně smím prozradit, dokonce to cítím jako určitý druh povinnosti, kým se Valgirův fiktivní životopis inspiroval.

Maršál Carl Gustaf Emil Mannerheim (1867–1951) je dostatečně slavná postava finské historie a asi bych se příliš rozepsala, kdybych chtěla popsat jeho jistě zajímavý a inspirativní příběh. Mnohokrát jsem uvažovala o způsobu, jak tuto historickou postavu včlenit do mytologického rámce, který inspiruje Kalevala, zdálo se mi to nemožné. Nakonec mi ale „Valgir“ poskytl prostor a já se pokusila o nemožné.

Ne, ve „Valgirovi“ nepřeklápím Mannerheimův osud do smyšlené bajky, slavný maršál mi byl jen v mnoha detailech vzorem a jsem si jistá, že by se mu „Valgir“ nelíbil, i když v knize zazní přepis jeho vlastních slov nebo ukázka strategií.

Valgir – ilustrace ©Daniela Dahlien Neumanová

Zimní válka (Talvisota) mě provázela celý minulý rok, četla jsem o ní, probírala prameny, tisíce fotografií, finských filmových týdeníků a pročítání diskusí na válečných fórech všeho druhu. Žena, která se bojí střelných zbraní a v zelené vypadá jako nakažená cholerou, seděla nad mapami, zakreslovala si kulometná hnízda a probírala detaily opevnění Mannerheimovy linie. Co bylo asi nejsmutnější, pročítala jsem uveřejněná svědectví přímých účastníků a často musela přerušovat práci kvůli pláči. Osobní příběhy vojáků obou stran mě doslova fyzicky bolely, moc jsem si přála je přenést do knihy a znovu oživit.

„Valgir“ v některých pasážích vycházel ze skutečných bitev a strategií, které jsem byla nucená převést do středověkého rámce, zjednodušit a vdechnout jim zdání reality. Byla to mravenčí, úmorná práce, ale chyby mi snad odborníci odpustí. A ti nejlepší dokážou možná identifikovat jednotlivé velitele.

Kromě války ale zůstává tajemství, dobrodružství, láska i finská mytologie. Čtenáři, kteří už svět Ilusie znají, pochopí některé drobné spojnice, ti noví snad nebudou zmatení.

A když už jsem nakousla to opovrhované slovo, tedy láska, zase se mi nepodařilo udržet ji v intencích běžného love story. „Valgir“ rozhodně není běžný milovník a já doufám, že jeho city neurazí žádnou minoritu a vlastně ani majoritu. Ilusie má svá specifika a nesnaží se hrdiny omezovat v jejich potřebě lásky.

Tolik tedy k připravované knize, která vyjde už 3. prosince, v době, kdy Alateyu pokrývá sníh a harfeníci vzpomínají na sedm set let starý příběh geniálního stratéga, milujícího a někdy i chybujícího muže.

Dovolím si ještě jednu poznámku. Kromě hrdinů Severní války veškerou další shodu s existujícími lidmi rozhodně popřu.

 

 

Přidat komentář