V zemi krále Hróthgára

Tea zatnula prsty do dlouhé hřívy a vážně se snažila neječet, aby Pegasa nepoplašila a neskončila jako jeho poslední majitel. Zavírala oči a děkovala za to, že nemá brýle. Okolo ní se řítila skalní stěna a moře se přibližovalo až příliš rychle.

„Rozbijeme se na kusy!“ To bylo jediné, co ze sebe dostala a bojácně se přitiskla na koňský krk. Srdce jí tlouklo jako divoké, sotva popadala dech a vítr jí šlehal do tváří. Myslela si, že poletí, jako v nějakém romantickém filmu, jako Harry Potter na hypogryfovi. Ale místo toho se s těžkopádným zlatavým zvířetem řítila z vysokého útesu.

Těsně nad hladinou zpěněné vody Pegasova obrovská křídla zabrala a strmý pád se zastavil tak nečekaně, že Tea málem vyplivla žaludek. Jako v nějakém děsivém výtahu se všechny její orgány zhouply a když začaly stoupat, v uších jí hučelo a oči se jí tlačily z důlku. Tea začínala pomalu chápat, že tohle dobrodružství rozhodně nebude jako ve filmu. Bude to jako doopravdy! A doopravdy Tea nikdy nejela na koni. Co víc, nikdy neletěla na koni! Letěla v letadle, kterým procházely příjemné stevardky a roznášely čokoládové croissanty a džus. Na Pegasovi se rozhodně nikdo nechystal roznášet čokoládové croissanty a rozhodně na něm nebyl záchod.

Tea se odhodlala pootevřít jedno oko. Maličko vydechla a odvážila se zvednout hlavu.

Pod ní se třpytila plocha chladného, namodralého moře, ze kterého se pod útesy zvedaly do výšky bílé, napěněné vlny. Pegas vylétl ještě o kousek výš a jeho křídla zašustila u Teiných uší. Už byl vidět i vzdálený přístav, ve kterém právě zakotvila první loď. Malinkatí lidé se hemžili na břehu, z té výšky vypadali jako figurky z Lega.

„Jsme na začátku příběhu!“ zvolal Pegas, aby přehlušil vítr. „Beowulfovy lodě právě přirazily k dánským břehům. Tady je hranice. Začátek jedné z bájných map. A tohle je hodně starý příběh.“

„Jak moc starý?“ zakřičela Tea.

„Tak starý, že z něj vzešly desítky jiných bájí. Drž se, poletíme blíž. Chyť se pevně!“

To bylo poslední, co Tea slyšela. Potom si dlouhé minuty vyčítala, že má pitomé sny, že asi zlobila, když musí tohle prožívat a že určitě Pegasa pozvrací, protože přistání bylo děsné.

Konečně její nebeské plavidlo narazilo na písek, a ještě chvíli utíkalo kupředu. Pegas zpomaloval a jeho křídla se pomalu skládala, jako křídla labutě na hladině. Běh se proměnil v rychlý klus a ten zase v chůzi. Teiny prsty povolily a dívka se napřímila.

„Jsem mistr v přistávání. To šlo hladce,“ zařehtal spokojeně Pegas a Tea vytřeštila oči. Chtěla začít nadávat, ale nezbývalo jí moc sil. Raději tiše seděla a snažila se vzpamatovat z hrůzného zážitku.

Vzpamatovala se dost rychle, protože její pozornost upoutalo dění na břehu.

Tři zakotvené lodě už poklidně odpočívaly u dlouhého mola a vypadaly jako spící gigantická zvířata. Okolo nich bylo rušno, námořníci vynášeli věci, pokřikovali na sebe a zjevně si nevšímali čarovného zvířete ani dívky.

„To jsou vikingové?“ zeptala se Tea, která konečně našla svůj vlastní hlas.

„Géatové,“ odpověděl Pegas.

„O těch jsem neslyšela. Jen o Gótech. Ty znám z Asterixe. Co jsou Géatové?“ zajímalo Teu.

„V bájích na tom nesejde.“ Pegas zatřásl hlavou a vydal se směrem k lodím. „Jsou to prostě Géatové. V bájích jsou lidé různých národů, které třeba ani neexistovaly. Neputujeme historií, ale příběhy, to si pamatuj. Naše mapa vypadá jinak. Ukážu ti ji, až odsud poletíme pryč. A vidíš toho muže na břehu? Toho, co na sobě nemá vlající plášť a jeho zbroj se neleskne, takže vypadá úplně jako ostatní?“

Tea se pokusila zaostřit. Rozhodně neviděla detaily, ale v hlavě si poskládala přibližný obrázek světlovlasého člověka, který vypadal opravdu stejně, jako ostatní, takže utrmáceně a unaveně. Tea pořád přemýšlela o tom, že všichni ti lidé vypadají prostě jako vikingové z obrázku, jen špinavější, a tak nějak opravdovější.

I lodě byly opravdovější. Větší, majestátné, ale taky páchnoucí solí a trochu strašidelné. Tea se raději pevně držela Pegasa a doufala, že si jí ti divoce vyhlížející lidé nevšimnou.

„Nevidí nás, neboj. Všímají si jen svého vyprávění,“ uklidnil Teu Pegas a zvolna došel až k největší skupině mužů.

„Vypadají dost divoce,“ zamručela nedůvěřivě Tea.

„Taky bys nevypadala moc pěkně po tak dlouhé plavbě. Hele, podívej se, vojáci krále Hróthgára. Jdou zjistit, kdo připlul. Jsme v báji, kde panuje nebezpečí a nedůvěra. Svět starých příběhů je plný oblud a nepřátel,“ vysvětloval Pegas.

Tea pozorovala jiné muže, kteří se blížili k námořníkům. Všichni zpozorněli a muž, který skupinu vedl, vyšel naproti místním. Nebyl tak vysoký, ale na jeho chování bylo znát, že je velitel. Když promluvil, zněl jeho hlas trochu skřípavě, jako by si ho hrdina rozbil o skaliska, kolem kterých proplouval.

„Jsem Beowulf, syn medvěda a lidské matky. Připlul jsem se svými čtrnácti pomocníky, abych pomohl králi Hróthgárovi v přetěžké chvíli.“

„Hm, mluví vznešeně. Jak to, že mu rozumím?“ zeptala se Tea.

„Mluví jazykem bájí. Tady nejsou jiné řeči. Jen jedna. A Beowulf je skutečný hrdina. Má sílu třiceti mužů,“ zněla Pegasova odpověď.

Tea se spokojeně zakřenila. Docela se jí líbilo, že si nemusí vybavovat anglická slovíčka nebo se ptát svého průvodce na překlad. Jazyk bájí by se měl vyučovat ve škole, napadlo ji.

„Král Hróthgár očekával tvé připlutí, jste vítáni v naší zemi. A my nemáme dostatek slov, kterými by bylo možné vyjádřit naši vděčnost,“ řekl jeden z příchozích vojáků a hluboce se Beowulfovi poklonil.

Chvíli si vyměňovali komplikované pozdravy a Tea se trochu nudila. Prohlížela si lodě s dračími hlavami i bojovníky, kterých bylo rozhodně víc než čtrnáct. Nemohla mezi nimi rozlišit ty důležité od ostatních, všichni jí připadali podobní, ale líbili se jí, byli zdobní, hlavně jejich roztodivné účesy, copy, drobné copánky, vousy se zapletenými korálky a množství ozdob, hlavně náramků, které o sebe občas příjemně zachrastily.

Tea si nikdy nemohla prohlédnout opravdické vikingy a tihle, ať už si říkali jakkoli byli úplně jako z knížky Viking Vik. Ale neměli helmy s rohy, jen takové hladké, zdobené kovovými pletenci a uzly, s otvory pro oči, ze kterých šla trochu hrůza. Jejich zbraně nevypadaly jako v muzeu, byly ohmatané a Tea si uvědomila, že jí připadají až moc opravdově a používaně, jako tátovo nářadí.

„Míří do Hróthgárových síní, půjdeme s nimi. Beowulf vstupuje do příběhu, který ho proslaví,“ pohodil Pegas hlavou.

„Mluvil o přetěžké chvíli. Co se stalo tomu králi Hró… zatraceně, to je ale jméno,“ postěžovala si Tea.

„Hróthgárovi,“ doplnil ji Pegas. „Král Hróthgár z téhle báje vládne zemi dánské. Ale jeho země je sužovaná netvorem Grendelem. Beowulf se rozhodl netvora zabít.“

„A zabije, že? Je to hrdina a tahle báje je přece o něm.“ Tea si protáhla záda. Sedět na neosedlaném Pegasovi nebylo dvakrát moc pohodlné.

„Ne všechny báje dopadnou dobře. Někdo se proslaví i tím, že prohraje, takže se nech překvapit. Rozhodně ale Beowulf přichází včas, Grendel je opravdu příšerná nestvůra s jedovatou krví, která místní týrá už léta. Hrdinové jsou zapotřebí. A Beowulf je ten pravý na úkol, který zatím nikdo nesplnil.“

Pegas projel okolo pokroucené borovice a před Teou se za pár okamžiků otevřela rozhlehlá travnatá planina, uprostřed které zářilo okrouhlé městečko, tvořené dřevěnými stavbami s příkrými střechami a zdobně vyřezávanými štíty.

„To je jak z Pána prstenů,“ vydechla ohromená Tea. „Jenže v pět dé.“

Užasle sledovala blížící se městečko, utopené v moři trávy, která se vlnila, jako by to byla opravdu zelená voda. Město připomínalo uzavřené hnízdo, které něčí obrovské ruce umístily do středu toho travnatého oceánu, zdálo se malé a roztomilé. Jeho praporce se nechávaly strhávat větrem a Tea se skoro bála dýchat, aby se jí snové město nerozplynulo před očima. Už viděla, jak se otevírá jeho zdobená brána, kterou pod náporem větru vojáci stěží udrželi. Pegas zamířil přímo do nitra města a Tea nestačila vzdychat údivem.

Ocitla se za dřevěnou hradbou a Pegas s ní projížděl křivolakými uličkami, podél kterých se hrbily úzké domky se štíhlými, špičatými štíty. Všechno tu bylo stejně skutečné, jako lodě v přístavu. Tea si se zájmem prohlížela našedlou omítku domků i stříkance od bláta, ohmatané dřevo dveří a zakrytá okna. Nevypadalo to jako počítačová hra, bylo to tak opravdické, dokonce i pachy, díky kterým Tea občas musela nakrčit nos.

Pegas mířil okolo domků k tomu největšímu, k velikému domu, který musel být určitě sídlem místního vládce, protože byl rozhodně nejzdobnější a všechny jeho dřevořezby se leskly, jako by je někdo pozlatil.

„Dvůr krále Hróthgára,“ pohodil Pegas hlavou. „Tam míříme a tam míří i Beowulf. Už ho čekají. Nevěří, že porazí děsivého Grendela, ale věřit chtějí, protože lidé vždycky věří v naději. Jak se ti líbí?“

„Moc. Je to jako z pohádky, jenomže tak nějak skutečnější,“ přiznala Tea a zeptala se: „Co Beowulf? Kdy dorazí?“

„Už brzy. My si zatím prohlédneme královský dvůr a poslechneme si bardy, kteří zpívají o neštěstí místní země.“

„Bardy znám. Zpívali o velkých událostech v dobách, kdy neexistoval internet,“ zašklebila se Tea. „A drnkali přitom na harfu.“

„Tvůrci bájí. To oni tvoří naši mapu příběhů. Existovali všude na světě. Bez nich by příběhy už dávno zanikly. Nepotřebovali písmo, aby předali zprávy. Měli úžasnou paměť,“ přitakal Pegas a přidal do kroku. Zanedlouho už holčička po boku čarovného koně vstupovala do obří síně krále Hróthgára.

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!