Tuonela jako naděje

„Za slovy šel do Tuonely,

za kouzly šel do Manaly,

špatně stoupal, spěchem spěchal,

týden dral se houštinami,

druhý týden střemšinami,

skrz jalovčí třetí týden,

až manalský uzzřel ostrov,

dospěl k vrchu Tuoniovu,“

(Kalevala 16/151-158, překlad J. Holeček)

 

Tři týdny trvala cesta do říše mrtvých prvnímu z hrdinů Kalevaly, Väinämöinenovi, který si zaběhl do podsvětí na malou špionáž. Hrdinové kalevalských mýtů nepotřebují vždycky jen něco důležitého, jako je nevěsta nebo záchrana svého lidu. Občas si prostě do říše mrtvých nezávisle zaskočí na kus řeči, aby nakonec mohli varovat všechny ostatní před svými blbými nápady.

Dnes si tedy posviťme znovu na nekonečnou říši mrtvých Finů. Po třech letech vítejte v Tuonele.

Tuonelan joella, Akseli Gallen-Kallela, 1903

 

Když vznikala kniha Dědicové Tuonely, ležela jsem v Kalevale a studovala ze všech stran báji o Ahtim Lemminkäinenovi, který se do Tuonely vydal s obvyklým záměrem: splnit hrdinský úkol, který by mu umožnil opatřit si vhodnou nevěstu. Do soumračné, mrakotemné Tuonely ostatně zavítal i kovář Ilmarinen, který si potřeboval, ano, předvídáte správně, opatřit nevěstu. Hrdinové Kalevaly procházejí smrtí, aby vyšli silnější a vhodnější, prověření partneři většinou poměrně netečných dívek. Muži finských bájí musí nejprve zemřít, aby dokázali vzdorovat životu a lásce. Smrt jako základní předpoklad života se táhne Lönnrotovými příběhy jako Ariadnina červená nit. A když už jsme u Řeků, nemůžeme nevzpomenout na Orfeovu cestu do podsvětí. I on šel pod zem kvůli lásce, ovšem už maličko zamřelé. A jeho cesta byla mnohem krutější.

Proti podsvětí řeckému je to finské vlastně docela příjemné. V Tuonele vládne stabilní teplota (pro seveřany dost podstatná), nemění se v ní počasí a pokud člověk neporušuje její zákony, dokáže v ní docela dobře postmortálně existovat. Ostatně i v Kanteletar není Tuonela popisovaná jako místo trestu, Finové neměli čertovské choutky, dokud nepoznali krásy BDSM křesťanského pekla. Jejich podsvětí nabízelo to, co v chladné zemi, plné hladu, okupací a bolesti scházelo. Bezpečí, teplo a klid.

„Tam spát budeš v lepším lůžku,

klást se měkčí na podušku,

Tuonela má ve svém klíně

širé dvory, širé síně.“

(Kanteletar)

Podsvětní říše měla ale i své možnosti a tajemství, proto přitahovala hrdiny, kteří měli kromě hudebního nadání a schopností prohrát v každé důležité bitvě i schopnosti šamanské. Když jde Väinämöinen v šestnácté runě do Tuonely, není to samozřejmě jen tak ledajaká návštěva. Hrdina se odvolává na to, že chce získat vědmá slova, aby si mohl upgradovat loď. Ve skutečnosti jde ale o šamanskou extatickou techniku. Väinämöinen je v této kapitole jedním z tietäjät a noidat, tedy zaříkávačů a čarodějů, kteří v extázi prošli smrtí a vyšli vzkříšení na druhé straně.

Christfried Ganander ve svém spise Mythologia Fennica z roku 1789 popisuje šamanskou extázi jako „odchod do Tuonely“. Z toho můžeme usuzovat, že technika vstupu do podsvětí se ve Finsku praktikovala poměrně dlouho a musela mít silnou tradici.

Asi nejsilnějším šamanem, který skutečně absolvoval a popsal dost detailně úspěšnou výpravu do Tuonely, byla Lamminkäinennova matka, která ve snaze zachránit syna a vzkřísit ho, projevila neobyčejnou vytrvalost a sílu. Ona i Väinämöinen předvádí své techniky dost otevřeně. Základem jejich cesty do Tuonely je dlouhá pouť.

Musí procházet nevlídnými cestami, ptát se, kam dál, dotazovat se nebeských těles, lidí, zvířat i rostlin.

Lemminkäinenova matka si na pomoc do temné Tuonely bere samotné slunce, to svědčí o jejích schopnostech. Je vidět, že šaman potřeboval pro vstup do podsvětí světlo.

„Oj, Slunéčko, boží tvore,

nejskvělejší dílo Tvůrce,

Chvilku plným palem pálej,

druhou do potu praž parnem,

třetí žíhej žhnoucím žárem,

uspi národ nepřátelský,

poraz lidstvo říše mrtvých.

Aby zmdlelo, zmalátnělo!“

(Runa 15/ 215-222)

Šaman musí být sebevědomý, ale drzost se mu tak úplně nevyplácí. Väinämöinen je v šestnácté runě trochu za pitomce, když neumí inteligentně lhát. Bystrá Tuonetar, která převáží mrtvé přes manalskou řeku, dokáže lež odhalit:

„Vida, lháře, podvodníka!

Kdyby tě sem voda snesla,

do Manaly vlna smetla,

voda z roucha kapala by,

z odolku by řinula se.“

I velký hrdina, jakým byl Väinämöinen, první z hrdinů Kalevaly, nakonec musel s pravdou ven, a také s omluvou. Tuoniova říše vyžadovala úctu a pokud šaman nedokázal vysvětlil, proč narušil klid mrtvých, následoval trest. Ať už ten nejvyšší, jaký udělal z Lemminkäinena krmení pro štiky v tuonelské řece, nebo varovný, jaký připravily tuonelské podsvětní bytosti Väinämöinenovi.

„Spánkem muži sílu vzala,

na zem hosta položila,

v Tuoniovo lůžko z mechů.“

Oba hrdinové se ocitnou v řece, ta je trestem, je dělící čárou mezi živými a mrtvými, je centrem všeho. Väinämöinen i Lemminkäinen se nakonec zachrání a vyjdou z podsvětí, jejich extáze končí, oni procitnou a vydají živým zprávu o tom, co se děje v říši mrtvých. Většinou s sebou přinášejí varování před neodbornými zásahy do zásvětních věcí, ale jejich prestiž ve společnosti díky tomu, že umí propojit oba světy, viditelně stoupá.

 

Tuonelou je prodchnutý celý les kalevalských příběhů, smrt je pevnou součástí života na severu, ovlivňuje ho, má antropomorfní charakter. Je mnohem smířlivější a klidnější ne ta, která dělí mrtvé mezi nebe a peklo. Všichni prostě skončí v tichém světě pod naším prostorem bez ohledu na to, jestli byli dobří nebo zlí. Tuoni neváží jejich srdce, nesoudí je, nechává jejich duše existovat.

Tuonela je pro staré Finy dobrým posmrtným místem. Nazí se vrací do lůna a ať už žili jakékoliv životy, nakonec jim zůstává pohled na líně plynoucí řeku a zpěv tuonelské labutě.

Možná je v Kalevale nějaké poselství i pro nás.

https://www.databazeknih.cz/knihy/ilusie-dedicove-tuonely-424044

 

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář