Topíme se!

Motiv vody se ve všech dílech Ilusie vyskytuje mnohokrát. Samozřejmě, knihy inspirované Finskem musí být plné vody už z logiky věci. Bez vody zemi tisíců jezer nepopíšete. Takže se mé postavy dost často koupou, myjí, ráchají, cachtají a taky topí.

Topení se.

Je to silný zážitek. Nevím, jestli jste ho někdy zažili, já několikrát. Mám děs z utopení a na druhou stranu, pokud se mě zeptáte, jakou smrtí bych chtěla zajít, pak mě jako první napadne utopení. Saaru se několikrát topí. Poprvé hned v prvním díle, v Harfenících severu. Ve druhém díle ji zalykají temné vody tuonelské řeky. A ve třetím je vody tolik, že ji hlavní hrdinka nezvládá.

Silný životní motiv. Pamatuji si na své první topení, to bylo vlastně docela fajn, vzhledem k tomu, že mě kluci shodili do Berounky a já si narazila hlavu o kámen. Pomohlo, že jsem byla omráčená. Neměla jsem tak sílu s vodou a nedostatkem vzduchu bojovat, což je nejpříjemnější způsob topení. Prostě se okolo mě udělalo žluto a zlato a pak svět zvolna šednul za zvuků nějakého příjemného chóru… vytažení z vody mě skoro naštvalo, protože ta hudba byla skvělá.

Podruhé jsem se topila v moři, když jsem si šla zaplavat v Itálii do militarizovaného pásma na zakázanou pláž, kde bójky neoznačovaly bezpečnou zónu. Plavala jsem poklidně, odliv mě nesl dál a dál a já si užívala svobody toho nádherného pohybu.

Jsem obvykle dost hrdá na svou orientaci v prostoru, jenže, když jsem se rozhlédla po tom širém, nekonečném moři a neviděla břeh, orientace zmizela a mozek začal dávit zmatek.

Na topení je asi nejděsivější ta panika, bezmoc, hrůza ze smrti, vyčerpání. Tehdy jsem se začala topit vyčerpáním, když jsem se snažila vrátit proti odlivu ke břehu, který neexistoval. Ztrácela jsem sílu a občas šla pod vodu. Pak už každá menší vlna znamenala hrůzu z utonutí. Polykala jsem litry slané vody, kašlala, brečela, nudle mi tekly proudem, volala jsem všechny dostupné bohy, od toho židovského, přes toho křesťanského až po ty antické, ale nakonec musely zafungovat ruce a nohy. Tělo prostě bojovalo o přežití tak dlouho, dokud oči nezaznamenaly nepatrný proužek břehu. Potom následovalo totéž, co zažívá maratónec při pohledu na cílovou pásku. Systémy se vybudily a svaly zpevnily. S vidinou cíle tělo pracovalo místo deprimované hlavy a doneslo mě do bezpečné náruče mého budoucího muže.

Naposledy jsem se topila minulý rok a zase to bylo v moři. Večer jsme se šli vrhnout do moře s přáteli. Nerada plavu ve tmě, ale popadla mě taková plavecká euforie a radost. Zase byl odliv… a vlna mi podtrhla nohy. Dostala jsem se pod vlny, zalily mě nekonečné litry tmavé tekutiny. Když jsem se konečně dostala nad hladinu k nádechu, všude byly vlny. Jen vlny. A síla moře, která mi nedovolovala vrátit se ke břehu, který jsem podle obrysů palem viděla před sebou. Nepomáhalo nic. Moře mě vleklo pryč, vlny mnou zmítaly nahoru a dolů, žaludek vypovídal službu, nervy ruply hned, jak jsem si uvědomila, že nemůžu udělat už ani tempo, dost vody se mi dostalo do plic a já ji nemohla vykašlat, zatímco další a další vlny mi vnikaly do nosu, úst, do očí. Uvězněná a vyčerpaná jsem se vzdala. Jako tehdy v dětství. Podvolila jsem se živlu. Zůstala viset v té příšerné houpačce a zavřela oči. Žádné modlitby, jen smíření s tím, že tohle byla příliš drahá večerní legrace.

Uvolnění pomohlo. Vykašlala jsem díky němu vodu z plic a nadechla se. Urovnaly se mi myšlenky, přestala jsem křičet. Vydýchala jsem se.

Jediná naděje byla zvládnout situaci silově. Prostě plavat proti vlnám tak usilovně, že se dostanu na mělčinu, kde už to nějak ustojím. Druhá možnost byla, nechat se vláčet tak dlouho, dokud někde nenarazím na skálu. Rozhodla jsem se pro první možnost. Nabrala dech, skočila pod vlnu a začala plavat.

Je neuvěřitelné, kolik toho lidské tělo dokáže, dokonce i tělo netrénované, obézní dámy středního věku. Svaly se napnou k prasknutí, plíce zvýší kapacitu, hlava vám funguje jako stroj. Jedete kupředu, bojujete ze všech sil. A pak uvidíte siluetu člověka. Byl to zase ten cíl, vidina objetí, vidina záchrany, obrys kohokoli vám v tu chvíli dodá potřebnou energii… plavala jsem za tím obrysem…

Když se podívám na to, kolikrát se má hlavní hrdinka topila, musím uznat, že člověk do psaní promítá víc vlastních zážitků, než si dokáže připustit. Když se Saaru topí, já cítím vodu v plicích.

Topení se je obraz krizových situací v životě. Bezmoci. Lidské malosti tváří v tvář něčemu většímu, živlům, božstvům, vesmíru. Jsme tak malí. A zachránit nás většinou může jen rozum a přiznání si vlastní slabosti.

Přeji vám, abyste se nikdy v životě netopili. A pokud k tomu dojde, věřte, že máte dost sil to překonat, vyváznout a nechat se obejmout.

 

 

Leave a Comment