To za mého dětství elfové v Praze nežili

Nedávno jsem se zamýšlela nad tím, jak se vlastně fantasy vyskytlo v mém hledáčku, v mém úhlu pohledu a napadlo mě, jak moc jsem ovlivněná dnešní dobou, kde je fantasy literatura běžná a normální záležitost. Když se ohlédnu nazpátek, na život mladistvé intelektuálky, vyrůstající na přelomu 70. a 80. let, uvědomuji si, že vlastně nic jako fantasy literatura neexistovalo a pokud, pak to rozhodně nebylo oficiální.

Jako začínající knihkupci jsme byli ti chytří. Lidé od knih, vrcholní predátoři na žebříčku knihožravců. Přečíst tři, čtyři knihy týdně, to nebyla povinnost, ale životní styl, byla to nutnost, která knihkupce vyčleňovala z davu profánní české, vzorně socialistické společnosti. Byli jsme posvátné plemeno knižních molů a četli jsme prakticky neustále. Desítky knih všeho druhu. Dokonce si vzpomínám na to, že jsme byli už tak intelektuálně na výši, že nám připadalo dost trapné, když někdo v tramvaji nebo v metru četl „klasiku“. Číst si Dostojevského na veřejnosti bylo směšné, protože „klasika“ měla být zvládnutá na základce. Skutečný intelektuál na veřejnosti dokázal vytasit jména jako Camus, Sartre nebo Updike, tedy to, co se nevešlo do povinné literatury ve škole. Ostatní byla prostě jen běžná výbava, kterou jsme měli zmáknutou a tudíž odzívanou.

Fantasy literatura na našem území neexistovala. Je strašně těžké to vysvětlit lidem, pro které je její existence přirozená, ale v osmdesátých letech prostě tento druh literatury nebyl. Žádný Tolkien. Ani jsme netušili, že někdo takový existuje. To tušili jiné intelektuální vrstvy disponující kontakty na zahraničí a angličtinou, jenže ta byla vzácná. Svět anglosaské literatury pro nás končil u Jamese Joyce a Poea.

Jako knihkupci jsme se samozřejmě učili nazpaměť všechny žánry kvůli tomu, abychom dokázali dokonale řadit knihy, které přijdou na pult, ale fantasy, fantastická literatura ani fantastika, to prostě nebylo, takový druh knih neměl zařazení, žádnou kodifikaci. Sci-fi, ano, to existovalo. Samozřejmě jsme ho četli, Bradbury byl ostatně jeden z mých literárních mazlíčků, ale „scifisti“ to byli trochu vyšinutí maniaci, kterými skutečný intelektuál pohrdal stejně jako „detektivkáři“. Ostatně, právě detektivní „magnetky“ byly také takřka jedinými paperbacky, které se vyskytovaly, jinak brožovaná vazba značila většinou učebnice a pitominky vhodné ke skartaci. Kniha neměla formu paperbacku. Skutečná kniha byla vázaná, paperback značil nižší formu tištěného tvora. Pominutelný hnus ve vyšším světě papíru a vůně tisku. Mít takovou „knihu“ v ruce, znamenalo zesměšnit se ještě víc, než kdyby člověk četl na veřejnosti třeba Jiráska.

Rozhodně si ale nepamatuji žádnou knihu, která by se podobala fantasy žánru. Možná Ende a jeho Příběh, který nikdy nekončí, nevím, elfové v osmdesátkách prostě na našem území nežili. Ano, tuším, že Hobit se Šalamounovými ilustracemi vyšel, ale to jsem přijala spíš jako poměrně odpudivou pohádku, kde se vyskytovali trpaslíci, takže mi to přišlo trochu dadaistické a infantilní.

Zlom nastal rokem 1989, kdy se začalo fantasy objevovat nejen v různých divných, cyklostylovaných verzích, ale i v knižní formě. Také se začaly vydávat ty zatracované paperbacky se strašlivou grafickou úpravou. Pamatuji si na to, jaký pro mě byl šok, že takové knihy vycházejí. Pohrdala jsem jimi a vzdorně doma oprašovala svazky odeonských edic s tím, že nikdy nepropadnu něčemu tak povrchnímu a lacinému.

Samozřejmě, psala jsem Ilusii, ale to byla dost trapná záležitost. Psát o vysněné zemi příběhy, inspirované rytířskou středověkou literaturou, mýty a legendami, takový přešlap se netoleroval. Když už chtěl člověk psát, pak musel ctít přesah, existenciální prázdnotu, sociální reflexi nebo aspoň sem tam lyrický odlesk na hrabalovsky realistickém podkladu. Jenže já měla nutkavou potřebu vytvářet Ilusii. Psala jsem a zároveň se styděla, protože mi to přišlo banální, neintelektuální, laciné a stupidní. Ještě dnes se trochu bojím, když se mě někdo zeptá, co píšu. Pořád je to stigma a pořád se maličko červenám. Doba, ve které jsem vyrostla, mě naučila stydět se za vlastní tvorbu.

Někdy na počátku devadesátek se mi dostal do ruky Tolkien a potom Letopisy Narnie. Ty mě vcelku otrávily, díky Aslanovi se mi pak do dalšího fantasy moc nechtělo, ale Tolkien byl docela zajímavý a do dost velké míry objevný. Navíc se člověk díky těmto knihám dozvěděl, že existuje celá oblast fantasy literatury, která má dokonce své subžánry. To byl obrovský dar z nebe, protože jsem pochopila, že lidí, kteří píší své Ilusie, jsou na světě stovky a že tedy sice nejsem tak originální, ale také ne tak sama. Ilusie dostala druh jisté oficiálnosti, byla v mých očích konečně literárně uznaná. Samozřejmě, jako knihkupec jsem ji zařadila do škatulky „brak typu Středozemě“, ale už jsem se nestyděla tak hrozně. Měla jsem stovky popsaných stran a o Ilusii věděli jen mí nejbližší, protože tohle psaní bylo pořád zdrojem mé frustrace. Nepřiznala bych, že píšu takovou škváru a číst ji, to už teprve ne. Tolkiena jsem přečetla doma, žádné otevírání podobné literatury někde ve veřejné kavárně.

Zažívala jsem strašné šoky po tom, co se knižní trh rozvolnil. Například, když mi kolega strčil před odchodem z práce do ruky knihu s nestvůrným nápisem „Conan a pavoučí bůh“, až v metru jsem si uvědomila svou děsivou pozici. Já, vrcholný predátor kvalitní četby jsem držela v ruce paperback s barevnou obálkou, na které se skvěl kýčovitý, svalnatý mužík, vyvedený v padesáti lesklých odstínech bronzové hnědi. Probírala jsem znechuceně špatně vytištěný text, obsahující příšerné obraty typu „jeho olbřímí muskulatura se zaleskla v záři odpoledního slunce“ a bylo mi do breku. Nechápala jsem, že dospělý člověk se schopností myslet, dokáže něco takového vůbec číst a tím zcela popřít veškerou velikost chrámu zvaného literatura.

Samozřejmě, doma jsem knihu poctivě přečetla, protože to byla sice nízká a odporná, ale kniha a já měla ke knihám vždycky velmi religiózní vztah. A Conan se mi líbil, smála jsem se jako blázen.

Vlastně ani netuším, kdy se vztah intelektuální veřejnosti k subžánrům, o kterých jsme si mysleli, že jsou brakové, změnil. Možná okolo milénia, ani nevím.  Na pultech se začaly objevovat komiksy, fantasy i jiné, dříve opomíjené knihy. Najednou se čtení fantasy stalo běžnou součástí našich knihomolských životů a samozřejmě to mělo vliv i na žánr samotný. Začala vyrůstat generace čtenářů i autorů, která už si neuměla představit, že to kdy mohlo být jinak.

Ilusie v mém šuplíku se mohla stát něčím víc než zdrojem studu.

Uvažuji o tom, jak moc jsme měli zúžený pohled nebo spíš já měla zúžený pohled, abych nepoužívala plurál, na který nemám právo. Fantasy se stalo součástí mé knihovny. Ale nikdy jsem do něj už nepronikla víc, pořád si paradoxně zachovávám odstup, který dokáže zmírnit jen Terry Pratchett. Ale stejně jsem ráda, že ten žánr samotný dokázal svou sílu a životaschopnost, že to nám, hnusným „inťošům“ natřel. Že jsme konečně tolerantnější a otevřenější. Vzali jsme na milost paperbacky a fantasy ilustrace, náměty, obsahující trpaslíky a draky i komiks jako svébytný žánr.

Tohle přijetí mi umožnilo přestat se tajit s vlastním psaním a rozvinout ho, odhodlat se k trochu jinému písemnému projevu a větší drzosti ve stylistice. Samozřejmě, přispívá k tomu věk, protože člověku je od určitého věku vážně dost jedno, jestli je vnímán jako trapný.

Nicméně, mám dobrý pocit, když na pultech vidím tu ohromnou pestrost a rozmanitost, tu nekonečnou řadu různorodých knih, nápadů, pocitů, záměrů. Je to báječné. A lidé v metru čtou leccos, není pravda, že jen zírají do mobilů, to může říct jen někdo, kdo se kolem sebe nedívá. Je skvělé, že má mladší dcera může číst jako povinnou literaturu Harryho Pottera nebo Pána prstenů, že je jí dovoleno snít ve větší šíři, nemít omezený pohled na literaturu, nebýt vrcholný predátor, ale zvídavá šelmička. Je skvělé, že máme fantasy literaturu a nikdo nám neurčuje, jak moc velký je to brak, který si nezaslouží být vydáván. A mám dětinskou radost, že patřím do světa, kde draci mohou promlouvat i k dospělým.

 

foto: Ivet Krčmářová

 

https://www.kosmas.cz/knihy/256167/ilusie/

 

Recent Comments

  • Martin Handl
    8. 10. 2019 - 12:17 · Odpovědět

    Jako vzdělanec byste měla vědět, že komiks NENÍ žánr, ale médium. Stejně jako třeba audiokniha nebo divadelní hra.

    • admin8169
      13. 10. 2019 - 20:21 · Odpovědět

      Děkuji za komentář a poučení. A samozřejmě nastoupím cestu pokání. Zbičuji se v dohledné době, jen budu mít chvíli času.

Leave a Comment