Sochy ilusijského listopadu

Při změnách na webu zmizely všechny moje články. Můj velectěný webový mág se sice ptal, jestli je budu chtít obnovit, ale řekla jsem si, proč vlastně. Spisovatel si nemá ujíždět na každém slově, které vypustí, nemá lpět na minulosti vlastních myšlenek. Má umět škrtat, mazat, mávnout rukou.

Jako malá jsem proseděla hodiny pod sochařskou šajbou a dívala jsem se, jak strejdové matlají ty své „panáky“. Vrstvili hlínu na konstrukci z drátů a dřeva, plácali obrovské množství materiálu, zpracovávali ho a pak vzali kovové oko a řezali v krátkých tazích do té masy, odhazovali hlínu a nikdy si neřekli, „škoda toho kousku“. Líbila se mi řemeslnost sochařiny, její poctivost a neohlížení se. Dodnes mám sochy ráda, dodnes mě fascinují mnohem víc než obrazy. Nakazila jsem se sochařským přístupem k práci a sochám své knihy, nemaluji. Plácám, odřezávám, zahazuji. Na napsané dvě stovky stran je dalších pět stovek vyhozených. Žádné kompromisy. Vyhazuji velké celky. Mám dost materiálu, nápadů, motivů i inspirace, ale stylistika, to je proces řezání do všeho, na čem lpíme. Na chybných větných konstrukcích, na zbytečných archaismech, na plochém patosu. To všechno musí pryč. I epická postava, i bůh musí znít civilně, jinak v něj lidé neuvěří, protože už nežijeme v 19. století a myslíme jinak, mluvíme jinak, slova vnímáme jinak.

Sochařila jsem „Dědice Tuonely“ větu po větě, řezala do slov a nechávala odsekávat zbytečnosti i svou milou redaktorku, která se opravdu nerozpakovala. Skvělá práce. Desítky stran skončily zpátky v bedně, kam se dává suchá hlína, aby se mohla namočit a přemlít v novou, použitelnou hmotu k tvoření něčeho jiného.

Kniha už je v péči tiskařů, včera jsme zase nasáli vůni tiskařiny. Taky hezké řemeslo, jako sochařina. „Máte to takový ďábelský,“ řekl mi tiskařský mistr při pohledu na obálku. A okolo něj voněla tiskařská barva. Jo, máme to takový ďábelský. Máme obálku v barvě krve, která nás do velké míry definuje. A ano, bylo to ďábelsky náročné, připravit text. Ale nějaké to finské božstvo nad námi bdělo. Možná Hiisi, ten ďábel finského podsvětí, o kterém jsem tentokrát psala.

Mimochodem, moje snaha o vymanění se z fantasy žánru je korunovaná nečekaným úspěchem. Distributor nás zařadil do sekce „naučná/odborná, astrologie, esoterika“. Inu, není to asi přesně sekce, pod kterou bych Ilusii hledala, ale jde o posun. Sama nevím, co to vlastně je. Fantaskní příběh zůstal, ale už není ani trochu epický, milovníci žánru mě asi naberou na vidle a zatratí. Mystický román možná, ale to mi přijde legrační, protože nemám parametry osvíceného gurua. Zběhlý katolík asi nemůže lidem kázat o mystických cestách.

Líbilo by se mi, kdyby úplně mimo regály v knihkupectví existovala polička „vysochaní panáci“ a tam by čekali „Dědicové Tuonely“ na své čtenáře. Uvidíme…

Ilusie: Dědicové Tuonely jsou od 26.11.2019 v distribuci Kosmasu:

 

https://www.kosmas.cz/knihy/269168/ilusie-dedicove-tuonely/

 

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!