Smrt uprostřed slunce

Proloupla jsem oči a zamžourala do rodícího se světla. Ještě je chladno, ale brzy se kruté slunce opře do rozpálených zdí našeho domu. Je léto. Žhavé, vysilující a úmorné. Takové dny, plné oslepujících záblesků a příliš intenzivních vůní nemá člověk spojené se smrtí. Smrt by v té záři a trylkování ptáků vypadala tak nějak nepatřičně.

Ale my se vrátili z pohřbu, na který jsme cestovali skoro přes celou republiku. Znáte to. Rodinné pohřby, vzpomínání, chvíle protahované trapnosti a představování jednotlivých příbuzných, úsměvy a připomínky typu: „No, ty už jsi, panečku, vyrostla, pamatuji si tě jako malou holčičku…“.

Je něco zvláštního na pohřbech v létě. Na tom, jak se lidé v černém paří před krematoriem a snaží se neomdlít horkem.

Někdy mě tak napadá, že lidé by neměli odcházet v radostném letním období.

Už před časem, při psaní druhého dílu Ilusie jsem si hrála s motivem smrti uprostřed léta. Celá kniha byla orientovaná na motiv umírání ve starých finských legendách. A samozřejmě, Finsko, smrt, podsvětí, to přímo vybízí k popisům chladného sevření zimy, truchlivých havraních hlasů a tíživého oparu nad horizontem. Já se rozhodla psát o smrti uprostřed radostných slunečních paprsků. O umírání, na které je dobře vidět. Všechna světla míří na hlavní protagonisty, nic se nedá skrýt. Postupné uvadání těla, kruhy pod očima, zvýraznění rysů, které pomalu přechází do té facies Hyppocratica, s ostrou linií nosu a brady. Nic, co by se dalo schovat pod roušku tmy. Smrt na hlavním jevišti, v záplavě slunce, které hraje hlavní roli.

Žila jsem s tou představou dlouho, představovala si to teplo, ptačí trylkování, šumění teplého větru, bzučení hmyzu a pak, krutý předěl, po kterém se světlo scvrkne do temné koule smrti. Přechod do podsvětí.

Bylo důležité, aby kontrast hrknul čtenáři někde pod bránicí. Aby i on měl pocit nepatřičnosti, protože slunce zmizelo. Aby i on cítil jisté mrazení v zádech ze ztráty jasného dne, ze ztráty okolních zvuků. Četla jsem neustále dokola Ovidia, Homéra, Putování do Eleusiny a Kalevalu. Kalevalu především. Tam se Lemminkäinenova matka, velká šamanka, vydává hledat svého syna do říše mrtvých, kam se dostal, když chtěl zastřelit tuonelskou labuť. A inspirace k předělu mezi jasným sluncem a temnotou podsvětí byly verše, které líčí, jak slunce pomáhá hlavní hrdince přemoct podsvětní strážce. Slunce se přiblíží k Zemi a vy doslova cítíte jeho žár. V pár veršících je všechno. Světlo, horko, touha po spánku, lenivé zívání. Je to úžasná pasáž, doslova utopená v potu.

„Slunko, dílo Stvořitele,

na starou se sneslo břízu,

na křivou si sedlo olši.

Chvilku plným palem sálá,

druhou praží, pot se lije,

třetí řeže břitkým žárem;

uspalo zášť nepřátelskou,

zmalátněli Manalané,

mladí juni s meči svými,

starci na podpoře hole

statní muži – kopí v rukou.

Nadto zvolna odletělo

Povzneslo se na oblohu,

Na dřívější svoje místo,

Do domova prvějšího.“

Potřebovala jsem do příběhu dostat právě tuhle atmosféru. Letní scenérii s modrou oblohou a jasem. Pak střih… a temnota. Přechod mezi létem a nicotou. Přechod mezi životem a smrtí. Dvě paralelní linie. Život a neživot. Nepíšu smrt, protože hrdinové mýtických příběhu neumírají. Jen procházejí nebytím k novému životu. Rodí se znovu s jarem. Ti moji povstávají do období, Finy nazývaného „ruska“, do období, kdy se všechny stromy halí do neuvěřitelných podzimních barev. Do doby, kdy slunce ztrácí sílu, ale ještě dokáže vydávat světlo a teplo.

Autorská práce. Je to dřina, štrikování příběhu a nabírání očka po očku. Ale výsledek se snad povedl. Nevím, to ocení nebo pohaní jen čtenáři. Když to napíšete, už je to za vámi, nevracíte se. Víte, že pro výsledek jste udělali maximum. Vystavěli obrazy ze slov. A ty obrazy se vám vrátí, když stojíte se vzdálenými příbuznými před krematoriem, zalitým sluncem. Najednou si uvědomíte, že žijete částečně, polovinou duše ve svých příbězích, které vás zasáhly víc, než si jste schopní připustit. Když z toho žáru vejdete za dveře chladné obřadní síně, je to jako vstoupit do bran Tuonely…

image: Akselli Gallen Kallela – Auringonlasku

Leave a Comment