Setkání s Pegasem

Tea znuděně obrátila další stránku v knize. Seděla na posteli, opřená zády o stěnu a dolů, do jejího hnízda, které si vytvořila z přikrývek a polštářů, zamyšleně koukal Spider Man z plakátu. V kleci si andulka Andy probírala modré peří a všechny ještěrky znuděně zíraly z terárií. Těm ještěrkám bylo úplně jedno, že je v pokoji taková nuda, pro ně se nic nezměnilo, ale pro Teu se změnilo všechno. Musela být zavřená doma a nemohla ven. Ne protože by byla nemocná ona sama, ale protože celá planeta tak nějak onemocněla. Na začátku to všechno vypadalo jako sranda, jako splněné přání. Přece všechny děti si přejí nekonečně dlouhé prázdniny, takže když se na celém světě začaly zavírat školy, bylo to, jako by začaly Vánoce. Jenže, jak říká mamka, žádná radost netrvá věčně a tahle radost skončila hned, jak se děti dozvěděly, že musí zůstat doma a pojem doma, nezahrnuje všechny okolní parky a hřiště.

Tea se s povzdechem podívala na svůj skate v rohu místnosti. Venku svítilo sluníčko a lákalo ven. Ještěrky mu nastavovaly strakatá tělíčka a slunily se, ale Tea by raději uvítala průtrž mračen, aby nemusela myslet na to, že neprovětrá ani skate, ani longboard ani kolo. Zatraceně… tyhle prázdniny budou nejdelší v jejím životě a ona vážně nesnáší nudu.

Další stránka v knize zašustila. Tea si opřela bradu o koleno a chvíli zírala na ilustraci v knížce. Není pravda, že když jste zavření doma a nemůžete ven, knížky vás baví mnohem víc. Tea si povzdechla. Přestávalo ji bavit všechno, protože venku zářilo sluníčko.

Chameleon se nahrbil na své oblíbené větvi a uložil se spokojeně tak, aby si mohl pod žárovkou nahřívat druhý bok. Ještěři opravdu milují nudu, pomyslela si Tea a také ji napadlo, že druhohory musely být tím nejnudnějším obdobím na planetě. Potom její oči sklouzly zpět k obrázku, bloudily po krajině plné zelené trávy a nízkých keřů a zkoumaly okraj útesu, pod kterým se třpytilo moře. Teď by bylo hezké, smočit si nohy v moři, napadlo Teu. Pomalu zvedla knížku a přitiskla k ní nos. Ani nevěděla proč, dělala to tak u všech knížek, vdechovala jejich vůni. Nasála. Tahle knížka voněla jako moře a jako vzduch v krajině prozářené sluncem. Tea zavřela oči a myslela na moře. Snila o tom, že až skončí tahle hrozná nuda, chtěla by jet k moři. Ráda by už nikdy neotevřela oči, aby ta vůně neskončila! Nikdy dřív ji nenapadlo, že staré knihy voní jako moře a že chladí, jako vlhká tráva. Zabořila prsty do stránek a bylo to, jako by se jí ruce propadly do kypré hlíny. Tak počkat…

Tea otevřela oči a zamžourala do sluníčka, které jí svítilo do tváře. Pomaličku se nadzdvihla a zamrkala. Usnula? Jestli ano, pak to byl dost živý sen. Ještě jednou pohladila lesklá stébla zelené trávy a začala vstávat. Stála na rozložitém, travnatém ostrohu a pod ní se třpytilo nekonečné moře, zdobené stříbřitými vlnami. Vzduch voněl jako stará kniha a obloha byla modrá jako peří andulky.

„Nejhustší sen, co jsem kdy měla,“ usoudila Tea raději šeptem, aby se neprobudila.

Nechtěla se probudit, chtěla si užít. Užít si alespoň ve snu sluníčko, moře i to příjemné teplo, které ji obalilo. Navíc, na obzoru viděla lodě. Zvláštní lodě. Chtěla si je prohlédnout dřív, než se probudí, a tak si pospíšila. Nejdřív šla, ale za chvíli už utíkala, nadšená z toho, že může běhat a nikdo ji za to neokřikne a nevrátí do zavřeného pokoje. Utíkala ke kraji ostrohu a líbilo se jí i to, že nemůže popadnout dech.

Lodě byly blíž a blíž, už rozeznávala barevné plachty a vesla, musely to být staré lodě z dávných dob. Zdálky vypadaly jako skořápky oříšků, které si Tea pouštěla o Vánocích s rodiči v umyvadle. Malé skořápky, klouzající po zčeřených, stříbrných vlnách. A vítr, který napínal jejich plachty, vehnal Teiny vlasy do obličeje, takže na chvíli neviděla. Dobře, dalším důvodem, proč neviděla, bylo to, že si do svého snu zapomněla vzít brýle a všechno okolo ní tak vypadalo jako v bílé mlze. I ten kůň, který si ji se zájmem prohlížel od vedlejšího keře…

Tea se zarazila. Kůň? Byl to skutečně kůň? Buď bláznila nebo nedostatek brýlí zavinil to, že viděla opravdu divné věci. Třeba, že kůň švihl zlatavým ocasem a zamával křídly. Tea si promnula oči. Její sen začínal vypadat dost podivně, zvlášť, když se v něm objevil ten jednorožec.

„Pegas,“ opravil ji kůň opatrně.

„Jo, myslela jsem si Pegas,“ přikývla Tea nejistě.

„Myslela jsi jednorožec. Nejsem jednorožec, protože nemám,“ kůň si významně odkašlal.

„Roh, jasně. Byla jsem zmatená, proto mě napadl jednorožec. Bála jsem se, že budu mít holčičí sen se spoustou růžových jednorožců, jako z antistresových omalovánek pro holky,“ namítla Tea.

„Není nás tu spousta, jsem tu sám,“ naznačil taktně Pegas a rozhlédl se, pro případ, že by zahlédl něco tak strašidelného, jako růžového koně s rohem.

„A ty jsi holka,“ připomenul ještě.

„Ne ta, co věří na růžové poníky,“ nakrčila nos Tea.

„Jednorožce,“ opravil ji Pegas.

Oba dva pak ztichli a prohlíželi si jeden druhého. Tea přemýšlela o tom, že vlastně není tak špatné mít ve snu o moři a lodích taky nějakého Pegasa a Pegas uvažoval o tom, o čem obvykle uvažují koně na pastvě. O tom, že by se do něj ještě trochu trávy vešlo.

„Takže,“ přerušila Tea ticho, když se jí zdálo neúnosné, „jak se jmenuješ?“

Kdyby mohl kůň zdvihnout obočí, udělal by to. Tenhle se zatvářil trochu zaraženě a odpověděl: „No, Pegas.“

„Jo, dobře. Pegas. Ale jak se jmenuješ?“ naléhala dívka.

„Pořád ještě Pegas,“ zněla už trochu ublížená odpověď.

„Myslela jsem, že je to druh zvířete. Něco jako plnokrevník,“ zamyslela se Tea a Pegas si odfrkl.

„Jsem jediný svého druhu. Unikát,“ ujistil ji.

„Aha, jasně. Takže jediný. Myslela jsem, že je vás tak nějak víc,“ řekla omluvně Tea.

„Ne. Jen já.“

Znovu nastalo trapné ticho a Tea v něm uvažovala o tom, že zná souhvězdí Pegasa. Tedy, na nebi by ho nenašla, protože v příručce hvězdné oblohy to vypadá tak jasně, ale na skutečné obloze je v noci vždycky hrozný zmatek. Potom si vzpomněla, že viděla film Souboj titánů, kde na Pegasovi jezdil hlavní hrdina. Vlastně létal.

„Perseus,“ vyhrkla a snažila se, aby to znělo znalecky. „Jsi létající kůň z příběhu o Perseovi.“

„První majitel,“ přikývl Pegas a maličko zahrabal kopytem, což vypadalo elegantně. Velmi koňsky, napadlo Teu.

„Měl jsi jich víc?“

„Jo. Toho posledního jsem ale tak úplně neudržel v sedle. Na druhou stranu, neměl dělat pitomosti. Lidi občas zhloupnou,“ povzdechl si Pegas. „Teď jsem tak nějak na volné noze. Nemám nikoho, s kým bych mohl létat skrz báje.“

„Skrz báje? Skrz jaké báje?“ zeptala se Tea zvědavě a popošla blíž pohádkovému koni.

„Tak, různě. Jsou jich tisíce. Moje přirozené prostředí, víš? Každé zvíře ho má,“ odpověděl Pegas.

„Ekosystém,“ vyhrkla Tea, protože když se člověk nudí, hodně toho načte.

Pegas nejistě naklonil hlavu ke straně: „No, v tom se tak docela nevyznám. Ale když myslíš…“

„No, ekosystém je vlastně takový druh přírody, co je propojený a když se naruší, tak ty organismy, co ho tvořily, zaniknou,“ lovila Tea z paměti informace.

Pegasa zjevně zaujala. Vypadalo to, že přemýšlí, protože maličko sklonil krásnou, nazlátlou hlavu a hrabal kopytem do země mnohem usilovněji. Teprve po dlouhé době řekl: „Kdyby zanikly příběhy, tak bych umřel. Takže máš asi pravdu. Báje jsou můj ekosystém.“

„Ale příběhy přece nejsou to, co se děje někde, nejsou místo. Jsou to události, které se staly,“ dumala dál Tea. „Nebo vlastně nestaly. Máma říká, že jsou vymyšlené.“

„O tom jsem taky nikdy neuvažoval,“ odpověděl Pegas a dodal: „Ty máš hrozně zvláštní myšlenky. Víš, v bájích se takhle neuvažuje. Ty prostě jsou. Můžeš je navštívit, proletět jimi. Kolikrát chceš. Takže jsou určitě i místem, nemyslíš?“

„Tohle mi hlava nebere,“ zamrkala Tea.

„Ani mně ne.“ Pegas se raději podíval do dálky a jeho křídla se malebně nadzdvihla. „Kam ses vlastně tak hnala?“ zeptal se, aby zamluvil předchozí rozhovor.

I Tea se obrátila a ukázala do dálky: „K těm lodím tamhle. Chtěla jsem je vidět zblízka. A moře. Mám ráda moře.“

Odhrnula si vlasy z čela a upřela oči k horizontu.

„Můžeme se podívat k tomu moři,“ navrhnul Pegas. „Odnesu tě tam, pokud se budeš pořádně držet a přestaneš mi vykládat věci, kterým nerozumím. Ty lodě jsou začátek příběhu. Tam začíná, to je jeho hranice. Chceš ho vidět?“

„Nebudou v něm růžoví jednorožci?“ ujistila se Tea.

Pegas si pohrdavě odfrknul a zatřásl hlavou.

„Já jen abych měla jistotu.“

„Tak chceš? Chceš vidět příběh, který začíná tím, že ke břehům země dánské připlouvá loďstvo?“ zeptal se Pegas.

„Doma nemám stejně moc co dělat, tak proč ne? Jen neumím jezdit na koni,“ přiznala Tea.

„Jsem Pegas,“ zněla nabručená odpověď. „Na tom umí jezdit jenom ten, komu to dovolím,“ dodal pyšně a vydal se k děvčeti, kterému právě začínaly trochu zajímavější prázdniny.

 

 

 

 

 

 

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!