Jak vznikala Ilusie 2.

Ilusie vznikala v době předpočítačové. Vznikala v mnoha a mnoha sešitech, na stovkách stran. Vznikala skrz celé dětství a dospívání. A potom dál, přes všechny mé střední školy, přes vztahy, pády, hledání, deprese i radosti. Psala jsem do těch desítek sešitů a nikdy si už po sobě ty příběhy nepřečetla. Dokonce se většina z nich ani nestala inspirací pro nové příběhy. Byla to jen stylistická cvičení, automat na slova a události.

Jediný čtenář byl pak můj nastávající manžel. Čítávala jsem mu a on trpělivě poslouchal, celou tu dětinskou, nevyzrálou hrůzu. Milovník Francise Scotta Fitzgeralda a Jacka Londona se zájmem poslouchal největší brak, jaký jsem mu mohla nabídnout. Občas jsem Ilusii vnutila někomu z přátel, ale moje písmo bylo k nepřečtení. I když jedna neuvěřitelná kamarádka vzala první díl a pečlivě ho přeťukala na psacím stroji v rámci své grafologické umanutosti. Dodnes ten strojopis někde mám.

Sama jsem pak popsala další stovky stran na stroji, konečně se dobrala ke klávesnici počítače…a poznala zázrak. Mohla jsem napsat tři stovky stran a zase je smazat. Hledat si styl, kombinovat, vymýšlet, hrát si. Psaní bylo nejlepší počítačovou hrou mého života. Mohla jsem psát velké bloky textu, vymýšlet nejrůznější způsoby přímé řeči a potom všechno smazat jen proto, aby vznikl text jiný. Invence mi nescházela, nikdy nevymýšlím moc složitě děj, ten přichází sám, ale šlo o řemeslné zpracování. Chtěla jsem se dokonale naučit řemeslo. A učila jsem se ho víc, než dvacet let.

Mezitím přicházely události. Narození první dcery, životní obtíže, doteky dna i výstupy na Jákobovy žebříky, hádky, usmiřování, radosti i starosti, jaké zná skoro každý. Nikdy jsem se nestihla nudit, to ne, život byl vždycky plný zvratů. Ať už jsem pracovala jako antikvář, prodavačka v knihkupectví, uklízečka, tisková mluvčí, koordinátorka dobrovolníků, osobní asistentka, korektorka a kdoví, co ještě, nenudila jsem se. Bylo úžasné sledovat lidi, jejich tváře, jejich zvyky, jejich osobní příběhy. Fascinovali mě lidé. Okouzlovali. Napájeli. Díky nim jsem mohla vymýšlet nové dialogy, nové typy, nové postavy. To ostatní, jako kariérní postup nebo stálost zaměstnání mě nikdy moc nezajímalo.

Ano, velkou roli hrála v mém životě ještě jedna veličina. Církev. Od své nadpozemské vizuality, chrámů, oltářů, příběhů svatých, nádherné architektury, krypt a andělů po složitost teologie, mystiky, řádového ticha. Milovala jsem svět církve, divnosvět, utopený sám v sobě, i když tvrdil, že přichází k lidem. Sedmnáct let jsem zpívala vokální polyfonii se sborem při svatém Tomáši na Malé Straně, četla si o hudbě, učila se porozumět gregoriánskému chorálu, pomáhala jednomu řádu při vydávání knih, konzultovala, učila, vedla, modlila se, uchváceně studovala. Ale i tahle fascinace časem bledla a rozmělňovala se. Nakonec skončila. Poměrně smutně jsem vyhořela a jako ministryně jedné malé slupiny sekulárního františkánského řádu jsem si uvědomila, že i to pro mě bylo dvacet let v církvi víc inspirativním předmětem studia než skutečnou láskou.

To poznání vyhřezlo z chvíle vlastního umírání a z velkého životního přelomu. A celé se promítlo do nové knihy. Navíc ze severu zavanul ostrý vítr a přinesl mi nová témata. Ilusie se měla celá proměnit. Ale o tom příště.

Leave a Comment