První člověk – Väinämöinen

Doba jistot, otevřeného prostoru a neomezené svobody se nám najednou nečekaně uzavřela. Možná se tak lépe vžijeme do kultury, která si od počátku nesla podobná omezení každodenního života, a přece dokázala stvořit mýty, ve kterých převážila radost, naděje a také humor. Kalevala je totiž plná radostných chvil a jen těžko se dá uvěřit, že ji vytvořili lidé, kteří zažívali hladomory, požáry, smutek nekonečné, temné dny plné strádání způsobeného nevlídnou zimou. Pojďme si vyprávět o nositeli naděje, který dokázal vnést světlo i do té nejtemnější polární noci.

 

Väinämöinen – první z lidí, první ze šamanů

V minulé části kalevalského seriálu jsem psala o Ilmataře, pramatce lidí. Opustili jsme ji ve chvíli, kdy rodila svého syna Väinämöinena. Tohle zdánlivě nevyslovitelné jméno je jménem prvního člověka, alespoň podle Lönnrotovy verze Kalevaly. Väinämöinen je ale mnohem starší a komplikovanější mýtickou postavou, která pochází z opravdu nejstarších vrstev myšlení starých Finů.

Kdo tedy je Väinämöinen?

Dodnes nevíme a nevědí to ani ti nejfundovanější badatelé, takže ať napíšu cokoli, vždycky se budu pohybovat na hraně spekulací. Na druhou stranu, mýty a pohádky jsou tu s námi od pradávna a nikdo asi nemá odbornost takového typu, aby dokázal tyhle stařičké vrstvy restaurovat bez jediné špetky spekulace. Pokusím se tedy v těchto dvou dílech přiblížit postavu prvotního člověka co nejkomplexněji i za pomoci probádanějších mytologií.

 

Člověk – bůh – čaroděj – učitel

Nevím, jestli je Väinämöinen zároveň nejvyšším bohem Ukkem, protože i ten je popisován jako věčný stařec, jako stará, moudrá bytost. Možná kdysi byli jednou postavou. Na druhou stranu, Ukko je od pradávna spojován s nebesy a astronomickými jevy, kdežto Väinämöinen je popsán jako hmotná bytost, jako příroda sama, jako ochránce země. Oproti bohům, kteří jsou mocní, statičtí, nehybní a většinou poměrně nesympatičtí kvůli svému častému zneužívání moci, je Väinämöinen od prvopočátku velice lidský. I když občas také zneužije své dary, většinou se snaží o probouzení naděje, o pomoc živým tvorům. Mnohem víc se projevuje jako mýtický Prométheus. Dá světu rostliny, naučí ho používat oheň, je prvním hudebníkem, je milovníkem zvířat, rozmlouvá s přírodou, s tvory od medvědů po včely. V kontextu řeckých bájí je tedy někým mezi Prométheem, Apollónem, Orfeem a Odysseem. Jeho postava je upředená z mnoha jiných a je tedy otázkou, kým byl tajuplný Väinämöinen původně. Rozhodně v jeho postavě převažuje jeden důležitý rys: Väinämöinen je takový finský Jan Amos. Od počátku je hlavně učitel, učí ostatní bytosti jak být dobrými, jak přežít v těžkých podmínkách, jak zvládat každodenní život. Od svého narození je velice laskavým a vlídným průvodcem. Připomíná Tolkienova Gandalfa, ale je to ještě mnohem vnímavější a zajímavěji popisovaná postava, i když schopnost čarovat k němu také patří.

 

První část svého života na zemi Väinämöinen tvoří, dává světu lesy, oheň, obilí. Nechá pokácet obrovský dub, který známe skoro ze všech starých indoevropských mýtů, aby zemi naplnilo světlo. Rutimoraita je stromem, který roste z podsvětí do nebes a motiv jeho růstu i kácení propojuje snad všechny známé mytologie.  Naopak velice finské a unikátní je osívání světa stromy. Zatímco setí obilí je v legendách a mýtech naprosto ústředním motivem, osívání lesů je typické právě pro Kalevalu. Propojení Finů s jejich zalesněnými oblastmi je tu nádherně akcentované. V Kalevale je vznik lesů postavený na roveň pěstování obilí, a to je velice nezvyklé, protože v jiných kulturách byly lesy spíš místy magie, tajemna a nebezpečí. Pro Finy ale lesy znamenají už od jejich kulturních počátků totéž co pole. Světový unikát, který si zaslouží pozornost, má tak na svědomí právě mýtický osévač Väinämöinen. Muž, který dal světu přírodu a přírodě podmínky k růstu. Nastolil prvotní harmonii. Kalevala považuje za ráj celý svět, nepředstavuje nám zahradu, izolovanou od okolního, zlého světa. Finský animismus považuje svět i vesmír za něco dokonalého a krásného, i když přiznává a respektuje i existenci zla.

V Kalevale je všechno v harmonii. A Väinämöinen je tvůrcem této rovnováhy i jejím strážcem, jak se dozvíme z jeho dalšího životního příběhu. Zatím je ale na počátku. Oseje zemi a odpočívá. Kochá se krásou přírody, kterou pomáhal stvořit, což je typicky kalevalské. Hrdinům se svět líbí, jsou nadšení z toho, na jak krásné zemi žijí, milují přírodu a nechávají se unést její nádherou. Kalevala je z velké části oslava přírody. Proto i její bohové a hrdinové působí tak přátelsky a mile. Žádné velké krutosti a akční scény. Väinämöinen nás učí milovat život a živé tvory. Skrz jeho příběh je Kalevala jedním z nejaktuálnějších eposů dneška.

 

„Vzhůru země z odpočinku,

ze dřímoty nivo tvůrce!

Poruč stéblům vyrůstati,

stonkům hlavy pozdvíhati,

miliónům klasů vláti.“

Když Väinämöinen dokoná práci, věnuje se, kromě kochání se přírodou, také zpěvu. Zatím byl Prométheem, ale jeho hlavním úkolem je dát Finsku umění, stát se jeho Apollónem. Tím se také dostáváme k zajímavému prvku všech kavalských run. Zjistíme totiž, že Kalevala je v podstatě vyprávěná samotným Väinämöinenem. On je vypravěč, on nám předkládá všechny příběhy. On je zpívá, protože jednotlivé runy jsou samozřejmě lidové písně, předávané zpěvem z runopěvce na runopěvce. Zpívá tak nádherně, že tím vyvolává závist lidí. Je také vynálezce prvotního hudebního nástroje, on vymyslel první kantele, které vyrobil z kostí gigantické štiky. Zpívá tak, že se slétají ptáci a sbíhají zvířata, aby mu naslouchala. To je velmi důležitý prvek Kalevaly. I když je plná praktických rad, zahrnujících vaření piva, vytápění sauny, svatební i pohřební obřady nebo lov, nejdůležitějším rituálem, který Väinämöinen předal svému lidu, je umění. Zpívat si pro radost znamená osvobodit se, spojit se s přírodou, odhalit své pravé já, uchovávat orální tradice. Väinämöinen je otcem severského umění a také prvním šamanem, který se skrz hudbu v extázi spojuje s veškerenstvem. O šamanech ve spojitosti s Väinämöinenem budu ale psát až příště.

 

„Mocný, moudrý Väinämöinen

trávil nyní léta svoje

na väinölských nivách širých,

na prostorách Kalevaly,

písně svoje prozpěvoval,

prozpěvoval, rozumoval.“

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!