Projev ke křtu knihy z 29. listopadu 2019

Je to přesně rok a měsíc, kdy jsme se rozhodli vydat první knihu Ilusie. V únoru jsme se všichni sešli nad první knihou a abych pravdě řekla, příliš jsem nevěřila tomu, že dokážeme ještě do konce roku vydat velmi objemný druhý díl. Ale stojíme tady, držíme v ruce další knihu a já mohu říct, že tento rok byl sice nesmírně náročný, ale zároveň neuvěřitelný, protože se nám v něm podařilo něco neskutečného. Nebojte se, tohle šílené tempo bychom nemohli udržet a na třetí díl si počkáte až do příštího podzimu. Ale jako frajeřina dobré, ne? Zvládli jsme to.

Nevím, jak moc se vám líbil první příběh, z vašich reakcí jsem usoudila, že docela ano a samozřejmě jako autor jsem chtěla změnit to „docela“ na „super“. Vaše poznámky, připomínky a nápady nás donutily úplně změnit sytém práce na knize a vytvořit něco úplně jiného. Byla to šílená jízda na drakovi, ale dneska, když se podívám na novou knihu, jsem si jistá, že je díky vašim připomínkám lepší a to je důležitější, než naše únava. Vytvořili jsme tuto knihu pro vás, pro čtenáře, proto, aby do vašeho života vstoupil nový příběh. Protože příběhy jsou podstatné.

Přiznávám, první díl, Harfeníci severu, to je kniha, která vznikla velice spontánně a dost rychle, byla napsaná prakticky za dva, tři měsíce a dost podobně vznikala i její knižní podoba, tak trochu bláznivě. Nikdy jsem si nemyslela, že první díl vůbec vyjde a nevěnovala jsem mu proto dostatek péče. Ale při psaní druhého dílu se něco změnilo. V mozku se mi objevila velice komplexní struktura, páteř, klenoucí se přes mnoho jiných příběhů. Druhý díl se stal počátkem něčeho opravdu velkého. Zatímco Harfeníci byli pohádka, která se dá číst na dovolené nebo v metru, Dědicové jsou jiní. Velmi odlišní. A mám strach, že vás zklamou.

Protože už to není jen pohádka nebo jen mytologické vyprávění. Je to odlišný příběh a snad mi odpustí i ti, kteří si myslí, že knihu znají, protože četli její první verzi. Teď si přečtou něco jiného. Vážnějšího.

Snad mi odpustíte vy všichni, protože ten velký komplex, který se jednoho dne završí osmou částí, začíná dnes něčím velice smutným a krutým. Můj příběh tentokrát nebude veselý, i když svou obvyklou míru vtipů jsem se snažila dávat do děje všude, kam se dalo, abych se sama nezbláznila z toho krutého tématu. Dědicové Tuonely. V tiskárně měli problém s tím, aby ten titul vůbec vyslovili. Nevěděli, co je Tuonela a zatím to možná nevíte ani vy. Ale určitě znáte třeba pojmy jako Očistec, Hádés nebo nějaký jiný koncept podsvětní říše. Je jich strašně moc. Lidé od pradávna věřili na existenci místa, kam odcházejí duše mrtvých a Finsko mělo svou Tuonelu. A přesně tam vás hodlám zavést. Do míst, kam odcházejí mrtví…

To nezní hezky, vesele a veselé to rozhodně není, ale finská Tuonela nebyla jen děsivé, temné místo. A Tuoni, bůh smrti nebyl tak příšerný jako Hádés. Protože staří Finové museli zvládat nesmírně těžký, chudý a krutý život. Byli obklopeni smrtí, hladomorem. Život na severu byl příšerný. A proto se do jejich mýtů otisklo něco, co v našem pekle tak zoufale schází. Naděje. Do Tuonely starých bájí odcházeli šamani pro duše mrtvých, hrdinové i hrdinky otevírali severní bránu a procházeli temnou krajinou proto, aby vyšli ven, nezranění a silnější. Ti největší šťastlivci slyšeli zpívat nádhernou tuonelskou labuť, která se odrazila i v Sibeliově díle. Tuonela nebyla místem trestu, ale místem naděje v něco lepšího, třeba v trochu tepla nebo pocit nasycení. V tom se mi Tuonela líbí stokrát víc než jiná podsvětí. Není tak krutá. Je odrazem naší duše a dává nám možnost vyzrát a stát se plnějšími, ucelenějšími lidmi.

Ilusie v druhém díle už není příliš fantasy, i když nějaká ta epická bitva jistě proběhne. Je ale otázka, jestli to bude bitva skutečná, nebo bitva v nás, v lidech, v našich životech. Po vstupu do Tuonely už nikdy nebudeme stejní. Postavy, autor ani čtenáři. Bude to velice dlouhá, mystická cesta do míst, kterých jsme se vždycky báli. Ale já doufám, že všichni vyjdeme na druhé straně bez následků.

Přeji vám krásný zážitek a na závěr bych vás chtěla o něco poprosit.

Nerada škemrám. Ale nastala doba, kdy to musím udělat. Prosím, nenechávejte si své myšlenky a pocity pro sebe. A neříkejte je jenom mně. Pokud se vám kniha bude líbit, pomozte jí. Je velice těžké se uplatnit na velikém knižním trhu a bez nadšené komunity čtenářů, která své názory veřejně sdílí a která knihu doporučuje ke koupi bychom nemohli vydat další díly. Pokud si po přečtení Dědiců Tuonely budete myslet, že vydání celé Ilusie je dobrý nápad, pak nám, prosím, pomozte. Děkuji.

https://www.kosmas.cz/knihy/269168/ilusie-dedicove-tuonely/

 

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!