Probuzení Louhi

Sarai projížděla mezi nekonečnou řadou stromů, které se zdály jeden jako druhý, tvořící takřka neproniknutelnou stěnu na obou stranách zaváté cesty. Jarní krajina střední Alatey byla plná sněhu,
ticha, přírody zbavené barev a také přítmí, které se jen málokdy měnilo v den. Sarai seděla na kozlíku a strnule sledovala losí zadek, protože nebyl tak jednotvárný jako okolní krajina nebo neustávající zima. Chlad pronikal pod kožich sedící ženy, stejně jako přicházející tma. Všechno se proměnilo v jízdu, která nemá konec, i celý její život.

Před třemi lety skončila válka v Lapirionu a Sarai se vracela domů jako vítěz. Jenže vítězství se jeví jinak mezi cizími, kteří mu byli přítomni, a jinak mezi vlastními, kteří byli daleko a prožívali odlišné příběhy. Po návratu královně nikdo netleskal. Alateyci vnímali bitvu se Svarogem a podsvětními démony jako něco vzdáleného a odděleného od jejich každodenních bojů. Vnímali citlivě jen jedno, ze země odešlo hodně mužů a vrátilo se jich málo. Lidé nehledali viníka dlouze, protože Svaroga nikdy neviděli a stal se pro ně jen postavou z příběhu o statečné královně Sarai. Ona naproti tomu byla viditelná a dosažitelná, a to i pro vztek, bezmoc a nenávist. Odvedla muže ze země a spolu s oslavnými příběhy jejích činů se do země dostaly i jiné, třeba ten, ve kterém se mrtvá těla seveřanů házejí do společných hrobů daleko od domova…

Rytmus. Dunění sobích stád na slupce rozechvělé země. Její záchvěvy, tlumené trávou a stromy. Bouřka, která zní nejdřív vzdáleně a potom se přiblíží, prudce a silně. Řev medvěda…

Napjatá blána bubnu se znovu zachvěla, Väinö zvrátil hlavu a podíval se na nebe. Bubnoval na nebesa, rozezvučel je, takže duněla, zvuk vibrace se přenášel do jeho hrudi, rozechvíval žebra a pak klesal dolů, do břicha a ještě níž, prostupoval jím a pronikal skrz nohy dolů, zpátky do země, která mu odpovídala. Jako by do ní zakořenil, prorůstal jejími vrstvami a rytmus ho vpíjel do jejích struktur. Všechno se chvělo, protože všechno je chvění.

Země se otevírala a vzdychala pod náporem pravidelnosti úderů. Její obnažené srdce tlouklo nejstarší melodii vesmíru. Rozvíjela se a její ruce pomalu odkrývaly to, co svírala na klíně, stočeného draka, silného, mocného, nehybného a nesmírného. Jeho srdce tlouklo v tomtéž rytmu jako její. Skrz tělo země prorůstal silný kmen pradávného stromu a mířil do nezmapovatelné výšky, dál, až nad nebesa. Buben vyprávěl o vzniku všeho, o vzniku existujících věcí, odklepával míjení dob, věků, které přešly a které se ztrácí v nezřetelné budoucnosti. Vyprávěl o nesmírnosti a vymezoval hranice nekonečna. Všechno bylo v dokonalém souladu. Čas už neměl žádný smysl, údery bubnu rozbily prostor a bezčasí se roztříštilo jako křehká slupka skleněné koule. Zbyl jen rytmus, ničím nespoutaný, osvobozený a určený sám sobě…

Sarai si protřela bolavé rameno. Před chvílí, když ji poryv větru zvedl do výšky a smýkl jí o jednu z truhel, zjistila, že umí létat. Tursovo moře obklopovala neproniknutelná tma, která zavládla v pravé poledne. Bouřka přišla nečekaně a disponovala takovou silou, že si s lodí pohrávala jako s třískou. Královna se neudržela a zaječela strachy, nejen kvůli pohybu lodi, která se ostře zdvíhala jako splašené zvíře, potom strnula a padala prudce dolů, ale i kvůli tomu, že ji vítr dvakrát strhnul k postranici a málem smetl do moře, které vypadalo děsivě.

Občas se celá šedá vodní plocha nadzdvihla, podobná obřímu stolu, naklonila a couvla jen proto, aby mohla opět prudce klesnout a vytlačit loď vzhůru. Příď se zařezávala do vody jako do kůže obřího netvora, který bíle krvácel na všechny strany. Všechno bylo v pohybu, nic nebylo pevné, vodní svět se na všech stranách zdvíhal, rozbíjel, tříštil a padal do své vlastní hlubiny. Sarai mohla přísahat, že loď několikrát zůstala viset ve vzduchu. Pád zpět na hladinu byl tvrdý a dostával na kolena i zkušené námořníky. Jedna z obřích vln, která se před lodí vztyčila jako horský masiv, zalila palubu a vymrštila neupevněné věci, které přelétly přes okraj.

Vlny Sarai usmýkaly a několik nárazů na tvrdé předměty způsobilo, že ztratila vědomí. Někdo ji našel ležet mezi ztěžklými lany, vytáhl a dovlekl ke stěžni. Už se probrala a jasně cítila, že se loď vznáší. „Létáme,“ zašeptala těsně předtím, než Leijona začala padat do hlubiny a kapitán musel rychle jednat. Velký muž sáhl po laně visícím opodál.