Dědicové Tuonely

Sarai otevřela oči, ale viděla jen tmu. Cosi tížilo její tělo tak, že se nemohla pohnout. Ležela na chladné zemi a cítila vodu okolo sebe. Vlhké dlaždice ji studily do tváře. Otřásl jí chlad. Nářek Kaukovy matky, vytanulo jí na mysli a v hlavě se jí vynořila vzpomínka, která začínala smíchem:

„Tomi, je mi zima. Vylezeme.“

„Ne. Není ti zima. Jen tvému tělu.“

„To je totéž, šamane.“

„Ne.“

Stáli po kolena v ledové vodě jezera a kolem nich se táhla linie ledu. Sarai se zachvěla: „Vážně, Tomi, jsme blázni. Stojíme uprostřed zimy v jezeře. Tohle by nenapadlo ani děti.“ „Mlč.“

Byla noc a tmu proťal ptačí trylek. V husté temnotě zpíval pták tak bolestně a nádherně, že to trhalo duši na tenké plátky. Sarai se zachvěla. Ptáci přece nezpívají uprostřed noci, napadlo ji, ale poslouchala, uchvácená a zpola vyděšená, tomu výraznému nápěvu. Zpěv gradoval v složitých nuancích, spirálovitě se točil okolo základního motivu a obohacoval ho dalšími tóny. Nádherná hudba by za dne těšila, ale její melancholie za noci skoro děsila, protože zněla tak přízračně v osamělém tichu skal. Sarai náhle přepadl obyčejný, lidský strach, který doléhá na opuštěného člověka v samotě, strach z neurčitosti, ze tmy, z nechráněnosti. Zpod modrých stínů její mysli vyvstávali duchové minulosti a tísnili ji, jako by se jí dotkly ledové prsty smrti a jako by země pod ní slabě brněla.