Praktické hrdinství v Kalevale

„Tímto mečem, tímto ostřím,

Snadno horu rozsekal bych,

Snadno skálu rozpoltil bych“

(Kalevala, Runa 39.)

Když nazveme Kalevalu hrdinským eposem, můžeme zklamat ty, kteří ji ještě nečetli. Finské hrdinství se ostře odlišuje od toho, které máme hluboce zažité z evropské hrdinské epiky. Protože Kalevala je v zásadě velice realistická a praktická. Její hrdinové jsou tak hluboce lidští, že se nezřídka s deklamovaným hrdinstvím dalece míjí.

Obraz hrdiny v Kalevale

 

Hrdinů Kalevaly je poměrně omezené množství, proto k nastudování jejich charakterů není potřeba výkladový slovník, jako třeba k Homérovi. V mnohém ale homérské reky připomínají, zvlášť v neslavných chvílích. Takže jestli se vám líbí ty pasáže z Homéra, kdy Odysseus hroutí, pláče, stýská si, nebo se zbaběle ukrývá v křoví, budete mít pochopení pro finské hrdiny. Pokud vám ale imponuje sošná statečnost, mávání mečem a neohroženost, možná zažijete při čtení Kalevaly mírné a občas i větší zklamání.

Väinämöinen jako první člověk a šaman už na mém blogu proběhl v samostatném článku.

https://ilusie.cz/prvni-clovek-vainamoinen/

Tento stařec se zvláštními schopnostmi a výjimečným hudebním talentem je ale v eposu líčen i jako hrdina, bojovník, muž meče a také námořník. Bojová složka jeho osobnosti je natolik významná, že ji nelze pominout. Pravda, Väinämöinen o hrdinství raději mluví a pěje, pokud ho musí sám vyvinout, mívá s ním trochu problém.

Je to základní typ udatného kalevalského reka, který se opakuje v celém díle. Jeho hrdinství se zaobírá především hájením vlastní cti, hledáním nevěst a později malými krádežemi a vyhlídkovými plavbami. Největší bitvou jeho života se stane boj o sampo, které skupina udatných reků ukradne čarodějnici Louhi. I v této bitvě je ale Väinämöinen spíš šamanem, který zaříká živly a nezávazně konverzuje s rozlíceným nepřítelem, než tím, kdo by aktivně bojoval.

Video: Väinämöinen soitti Bosnian suohon ennen ratkaisupeliä | Yle ...

„Starý moudrý Väinamöinen

Zatím zvolal, zahovořil,

Hoho, paní nad Pohjolou!

Líbí se ti rozděliti

sampo na ostrohu vlahém

na ostrově vlahokyprém?“

(Runa 43.)

I ve válce se tedy Väinamöinen projevuje jako šaman, je silou, která vítězí (nebo častěji prohrává) inteligencí, důvtipem a především bohatstvím svých veršů.

Ostatně, když se stařec uchází o krásnou Annikki, v dialogu použije válečné téma, ale dívka ho ujistí o tom, že ví, jak vypadá skutečný hrdina.

„Vím, jak do války se chodí,

Bývalo, že i můj otec,

Do krvavých tahal válek,

Kde se hlavy srovnávají,

Mužů sto mu veslovalo,

Tisíc jiných vozilo se,

Na pleci měl každý kuši,

Opíral se o meč pádný.“

(Runa 18.)

 

Druhým významným hrdinou je v Kalevale Ilmarinen, posvátný kovář, muž, který dokázal vytvořit zázraky. I když je především řemeslník a umělec, účastní se válečných výprav. Koná hrdinské skutky, které se podobají těm z řeckých mýtů. Ve starých finských legendách se hrdinství dokazovalo nikoli válčením s jinými lidmi nebo národy, ale především krocením a zabíjením divokých, nebezpečných tvorů. Ilmarinen v této činnosti vyniká, Kalevala ho představuje jako silový typ, opak Väinämöinena, který je hrdinou – intelektuálem.

Pin on Art: Anonymous

V devatenácté runě má Ilmarinen zorat pole plné hadů, chytit Tuoniova medvěda, manalského vlka a tuonelskou štiku, aby získal Pannu Půlnoci. Podobné úkoly se opakují v celé Kalevale a jde pravděpodobně o velice starou vrstvu vyprávění. Jsou to lovecké příběhy, většinou velice poetické a podrobně rozepsané. Navíc natolik severské, že dokážou polechtat naši fantazii.

Chytání nebo lov nebezpečných tvorů je většinou spojený se zvířaty, pocházejícími z Tuonely (Manaly), tedy z podsvětí. Zvířata jsou vždycky obdařená zvláštními, nebezpečnými schopnostmi a přemoct je, znamená projevit skutečné hrdinství.

Medvěda nemůže zdolat sto mužů, ale Ilmarinen použije své řemeslné nadání, aby zkrotil podsvětní šelmy.

„Vlku do tlamy dal uzdu,

Řetěz na krk medvědovi,

Na tuonelských vřesovištích.“

(Runa 19.)

Asi největší problém Ilmarinen zažije, když se vydá ulovit tuonelskou štiku bez rybářského náčiní. Ilmarinen si vyková ohnivého orla a vydá se do Tuonely. Z toho je patrné, že i on má šamanské schopnosti, protože do říše mrtvých nemohl courat kdekdo, ale jen ten, kdo znal „vědmá slova“ pro otevření tuonelské brány. U řeky se Ilmarinenův orel utká s vodním netvorem, se samotným Iku-Tursem. Jak se zdá, udatný rek se jen kochá funkčností svého mechanismu a do bitvy příliš nezasahuje.

„Olbřím z vody vynořil se,

pevně chopil Ilmarina,

orel v šíji dráp mu zaťal

krk zakroutil vodní stvůře,

v dno bahnité hlavu vrazil,

do černého kalu vstrčil.“

(Runa 19.)

Ilmarinen je především hrdina sňatkové politiky. Kvůli nevěstám je schopen nadlidských výkonů, při kterých mu vždycky pomáhá jeho řemeslná zručnost.

 

Třetí velký rek Kalevaly se asi nejvíc blíží tradičnímu pojetí klasické hrdinské epiky. Leminkäinen (Ahti) se podobá Percevalovi z artušovského cyklu. Jeho přezdívka Kauko symbolizuje jeho mládí a radost ze života. Je to typ lehkovážného floutka s poměrně slušným rodinným zázemím, který chce jediné, prožívat neustálá dobrodružství. Oproti dvěma výše jmenovaným mužům je skutečným válečníkem, i když má, stejně jako všichni hrdinové Kalevaly, šamanské a hudební nadání. Kvůli svému mládí ale často chybuje, dopouští se zbrklých prohlášení i činů, které nebývají často příliš pozitivní. Jeho zbrklost se mu nevyplatí, Lemminkäinen se tak stane jediným kalevalským hrdinou, který zažije vzkříšení z mrtvých poté, co je na kusy roztrhán tuonelskými štikami. Z mytologického průšvihu musí zbrklého válečníka zachránit jeho matka, která je velice schopnou a šikovnou šamankou.

Nicméně Lemminkäinen se z této epizody nepoučí a neustále se vrhá do marných válek, prohrává, utíká nebo se vzdává dalších bojů s tím, že už je unavený.

Lemminkäinen je mistr ve vypravování se do boje (které zpravidla nedopadají pro hrdinu dobře). Co se týče výběru výzbroje a výstroje, tento krasavec si dává na své vizáži záležet:

 „Chopil meč svůj jako oheň,

připásal meč jako plamen,

u Hiisi byl meč ten kalen,

u bohů byl leskle broušen,

jej si Ahti k boku připjal,

zatkl do kožené pochvy.“

(Runa 12.)

I Lemminkäinen samozřejmě musí krotit divoká zvířata. Střelba na podsvětní labuť se mu stane osudnou, ale chycení Hiisiova losa je jedním z nejkrásnějších zpěvů Kalevaly, který přibližuje čtenáři severské lovecké rituály, modlitby k lesním bohům, výroby lyží a samotného lovu.

„Již jest okován můj oštěp

šípy v toulu připraveny,

napjatá je luku struna,

schází mi jen levá lyže,

lyže s patou okovanou.“

(Runa 13.)

Lemminkäinen bojuje ve dvacáté šesté runě s obřím hadem, kterého potká na své výpravě za mečem otce. Ovšem, i tady jde jen o souboj slov, hrdina hada zaříká a hrozí. Nakonec se netvor stáhne a nechá Lemminkäinena projít. Z toho je patrné, že souboj myslí, souboj, který se odehrává mezi tím, kdo zaříká, a bohy je v Kalevale možná důležitější než skutečný, fyzický boj, ke kterému v nebezpečných situacích často ani nedojde.

Poměrně vtipná bojová scéna se odehrává v dvacáté sedmé runě, kdy se Lemminkäinen utká s pánem Pohjoly. Celý souboj se odehrává střídavě fyzicky, kdy spolu protivníci skutečně bojují a střídavě poeticky, kdy se navzájem urážejí. Lemminkäinen v tomto boji vítězí poměrně zvláštním způsobem, usekne pohjolskému pánu hlavu ve chvíli, kdy se k němu protivník obrátí zády. Řekněme tedy, že Lemminkäinen se v tomto případě rozhodně nechová jako hrdina. Tímo neheroickým činem si proti sobě poštve největší hrdinku Kalevaly, samotnou paní Louhi, která je oproti ostatním výše zmiňovaným mužům skutečně nebezpečná a schopná.

https://ilusie.cz/louhi-feministka-a-tvurkyne-prvniho-finskeho-letadla/

Hrdinské typy jsou v Kalevale zvláštní, rázné, lidové a někdy spíš směšné nebo dokonce zbabělé. Jejich životy se blýskají většinou jen v přehnaném vyprávění vlastních hrdinských skutků, skutečnost bývá často komická nebo naopak tragická. Finský hrdina bojuje především se zvířaty nebo počasím, v tom možná právě tkví jeho autenticita. Největším nepřítelem jakkoli silného bojovníka je nakonec počasí. Ostatně Lemminkäinena v třicáté runě na válečné výpravě zastaví mráz, který mu zmrazí lodě a hrdina se prostě jen vrátí domů, rád, že žije a že nedopadl ještě hůř. Kalevala je v tomto ohledu poměrně realistická a nebojí se líčení neúspěchů. Největším hrdinou tak zůstává sama příroda. Nezkrocená, nepoddajná, krutá a nezvladatelná.

Ale existuje přeci jen alespoň jedna velká hrdinská scéna, která se vztahuje k tajuplnému sampu, o kterém ale budu psát až příště.

 

 

 

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!