Povídka samonakládací

Nakladatelé a autoři. Dva odlišné, vzdálené ostrovy, propojené jedním oceánem příběhů, soustředěných na stránkách knih. Dvě odlišné životní formy, které na sobě závisí a které se potřebují. Dva odlišné pohledy na svět. Dualita má své výhody. Autor žije jen příběhem, dýchá svými postavami, jazykovými koncepty, barvami, ději a sny. Prožívá příběh, jako by byl jeho vlastní, tvoří každou postavu od jejího zplození až po smrt, zná každou její myšlenku, odlesk její duše, názory, inklinace, fascinace a úchylky. Spisovatel každou postavu také naprosto chápe, a to dokonce i tu nejzápornější. Nespí, budí se z divných snů, protože ho kdosi volá a chce se vyslovit, chce být tvořen… Ano, přiznávám, autor se chová většinu svého života jako naprosto neukotvený, nestálý idiot, bludný balvan, trčící na nevhodném místě. A nakladatel to ví.

Nakladatel spí, když autor tvoří. Zatím. Jenže pak přijde den, kdy mu autor předá své veledílo a nakladatel si povzdechne. Teď začíná jemu nabíhat spánkový deficit. Musí rozdat role, komunikovat s redaktory, korektory, grafiky, distributory, bankou, finančním úřadem, tiskárnou. Prosí o podklady, hrozí, šílí, bere anacid. Počítá dny do vydání, souhlasí, schvaluje, sleduje zvyšování nákladů a snaží se neplakat, když vidí účty, tlačí na všechny zúčastněné, aby zrychlili, měří si tlak a pak se dlouze drží za srdce. Autor konečně může spát, ale nakladatel jen toužebně hledí na vzorně složené lůžkoviny…

A teď si představte, že jste samonakladatel. Autor a nakladatel jsou jedna osoba. Jeden člověk. Schizofrenní situace. Naprosto. Nacházím se v ní, takže vám mohu popsat, jak to vypadá.

Zbývá den do vydání knihy.

Autorka sedí v mé pracovně. Samozřejmě. Je tu vždycky, když nechci. Kňourá, jako obvykle, a chvílemi vzlyká. Okupuje mou kancelář prakticky neustále, dokonce spí na mém gauči. Protože zbývá den do vydání, madam spisovatelka je na prášky, sesypala se a nejde s ní vydržet. Navzdory tomu, že jsem do ní nalila dva panáky nejlepšího alkoholu, který se dal najít, uvařila jí čaj, nabídla čokoládu a deku, pustila veselý film, ona není spokojená.

Dívám se na její tragický obličej s pochybnostmi. Měla jsem si najít jinou autorku. Mladší a štíhlejší, aby vypadala o něco líp na promo fotkách. Blondýnu. Rozhodně to měla být blondýnka. Nebo muž. Měla jsem si najít autora-muže. S méně bujnou fantazií, protože ona mi v poslední půlhodině barvitě vylíčila všechno, od tiskových chyb, přes selhání distribuce, příšerné recenze, odmítnutí čtenáři, krach, osobní bankrot (samozřejmě můj), sebevraždu ujedením k smrti (to mluví o sobě), infarkt, nedostatek prostředků na léčení, alkoholismus (svůj i můj), hospitalizaci v ústavu pro nevyléčitelné pitomce, druhý infarkt, selhání mozku a pohřeb. Stihla mi i velmi barvitě popsat pomalu žloutnoucí hmotu alabastrových holoubků na mém hrobě. Nesnáším ji.

Jenže jsem nakladatel, takže musím být chápavá, klidná, vyslechnout si tu příšernou krůtu do konce a pokusit se ji znovu utěšit. Další panák bude zřejmě nezbytný. Vnutím jí čokoládu. Řeknu, že vypadá ještě stále mladě (i když se samozřejmě obávám, že obě zemřeme na sešlost věkem, než vydáme jejích přibližně pět tisíc stran textu, který vyplodila) a zadržím zívnutí. Chce se mi spát a ona to samozřejmě nerespektuje. Zatímco já řeším rozcestník knižních palet, ona řeší, že jí to nebude slušet na křtu. Zatímco já ten křest zařizuji a domlouvám, ona kníká, že si musí obarvit hlavu a že by měla zhubnout. Ona je prý přetížená a nešťastná. Jistě, já jsem v pohodě a dloubu se tu v nose. Nemá cenu se pokoušet o vysvětlování toho, co já musím dělat, aby její královská výsost byla konečně spokojená.

Nakonec autorku nějak uklidním, řeknu, že všechno dopadne dobře. Nastíním vizi jejích předchozích zaměstnání a navrhnu, že se do některého z nich může vrátit, pokud ji psaní zmáhá. To ji naštěstí dostatečně vyděsí. Řeknu, že ji mám docela ráda a slíbím přísun lepší čokolády, dárek k Vánocům, procházku lesem a výlet do zahraničí. Mám plán, že ji tam někde shodím ze skály, pokud se nepřestane okamžitě litovat.

Zbývá den do vydání knihy a obě ty ženy sedí na jedné židli za stolem v pracovně, nevyspalé, deprimované, utahané a nevrlé. Samozřejmě, že obě vědí, jak to dopadne. Deprese bude zlomena hned, jak vybalí novou knihu a pak už nebude prostor na dohady. Autorka bude rozdávat úsměvy a podpisy a nakladatelka zahájí marketing, obchod, přípravu na daňové odvody. Nějak to dopadne, obě tomu věnovaly kus života, srdce, nervů, tmavých vlasů a psychické stability. A obě to udělají za pár měsíců znovu, protože na psaní není odvykačka. Na vydávání asi je, ale když si člověk jednou zvolí cestu, která není lemovaná dukáty ani jitrnicemi, musí doufat, že na konci potká krásného, opravdického draka. Nebo exekutora, i to se může dost snadno stát, ale o existenci exekutorů autorka neví a nakladatelka jí o nich raději neřekne. Protože autor a nakladatel, to jsou přece dva vzdálené ostrovy, spojené oceánem příběhu.

Ilusie: Dědicové Tuonely vychází 25. 11. 2019

KNIHU ILUSIE: DĚDICOVÉ TUONELY OBJEDNÁVEJTE ZDE

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!