https://ilusie.cz/wp-content/uploads/2020/07/IMG_20191106_134758-scaled-300x200.jpg

 

Elian Saraigat z Vlčí hory

Elian Saraigat není jednoduchá osobnost. Možná je dokonce rozdvojená, rozkročená mezi civilizovaný svět jihu a nepoznaný svět severu. Narodila se tak, jako se v pohádkách rodí princezny a její otec byl král, dokonce nejvyšší král, avatar božského Orinna. Král Ill Verogern na své dceři lpěl, jenže ona se rozhodla putovat příliš daleko.

Sever představuje nepoznanou stránku lidské duše, divokost, nespoutanost, sílu, animálnost. A přesně taková Saaru je. Žena, která se stává obrazem všeho, čím procházíme, čeho se bojíme a po čem toužíme.

Je to postava prastará, vytvořená z několika světových mýtů, přesto si zachovává lidský, civilní charakter.

„Vždycky se musím odhodlat a vyjít. Nevím proč. Jako by bohové nechtěli, abych si odpočinula. Je to prokletí.“ 

Víc by o sobě asi neřekla. Je to unavená postava, mytologický obraz dívky (Harfeníci severu), matky (Dědicové Tuonely), ženy (Probuzení Louhi), válečnice, šamanky, vládkyně a kouzelnice. Na druhou stranu, neznám nikoho obyčejnějšího.

Perttu

Harfeník, runopěvec, šaman, manžel a otec. Postava, která byla nejdřív tak banální, že jsem ji chtěla vypustit, a nakonec se stala jedním ze symbolů ilusijských příběhů. Perttu, člen klanu harfeníků severu si svou pozici vybojoval velice tvrdě. Symbolizuje přerod člověka, jeho snahu o seberealizaci, jeho odolnost. Jeho předobrazem byl Lemminkäinen, hrdina Kalevaly, který svou lehkomyslností způsoboval sobě i svému okolí problémy.

„Vzdal jsem to ve chvíli, kdy mi vyrval srdce. Oslabil moji vůli. Nemám žádnou,“ tak by se asi charakterizoval Perttu. Ale je to pravda?

Kdy se člověk skutečně vzdá?

Ill Verogern

Princip života je v Ilusii zastoupen vtěleným bohem, Illem, který se rodí po stovky let vždy se svým dvojčetem Arxem, principiálním avatarem smrti. Zní to tak mytologicky, že ten noblesní dualismus unavuje. Ill je Sarain otec... možná, snad. Je král, je strnulý pomník, který nemá vlastní soukromí, rodinu, klid a čas na sadařství.

„Ve skutečnosti jsem vás nikdy neviděl, narodil jsem se v nejzapadlejší vesnici v severní Ilusii a vyrůstal v řádu Štítu, prošel otroctvím a paworskou válkou, vrátil se domů a mnoho let vládnu polovině světa. V mojí paměti není nic víc. Ale…“

Vždycky je nějaké ale. Být pomníkem vyčerpá i boha.

Marco ze Savonie

Mohl si užívat klidu, zvuku harfy, každoroční záplavy sněhu a kořalky. Místo toho se dostal do otroctví a musel se stát hrdinou z donucení. Mistr Marco je obyčejný jako voda, jako tráva, jako nápěv severské písničky, která v sobě nemá žádnou sofistikovanost.

„Jste blázni. Oba. Všichni šamani. Naštěstí jsem tohle po svých předcích nezdědil. Mám hlavu pevně na ramenou a nevěřím na zázraky, Saaru. Nebo na kouzla. Zvlášť ne na kouzla pitomýho rudýho medvěda. Tvoje máma taky říkala, že to bude v pořádku, a pak jsem viděl, co se jí dělo v podsvětí. Podruhý to odmítám zažít. Nechci vidět umírat tebe. Je to zvláštní, ale Marco nevydrží všechno."

Marco bude muset vydržet všechno. Protože má sílu to unést.

Tomi

Není největší, i když se to o něm často povídá. Protože je to šaman, který zemřel, prošel Tuonelou a zrodil se ve vlastním těle. Nevolí si cesty, kterými jde, přestože každá z nich je jeho vlastní volbou. Je stručný

„Jsi šaman? Od nás?“

„Jo,“ zněla odpověď.

Nepotřebuje mluvit, protože zná vědmá slova. Vidí dál než ostatní. A musí dojít až na konec příběhu, kde ho čeká záplava labutího peří.

Niilo z Orlové a Sedmihvězdy

Stará aristokracie severu zřídla a postupně vymírala, až skoro zmizela. I on odešel. Ale jediný pohled ho vrátil zpátky do hry o trůny...

Protože každý příběh potřebuje absolutně kladného hrdinu.

„Ano. Nakažený civilizací do morku kostí. Takové byste nechtěla mít ve vedení země. Potřebujete takové, kteří ve vás věří a kteří vás vyznávají, jako staré bohy. Já jsem dost nevěřící.“

A nevěřící často bývají natolik racionální, aby měli sílu odolat i bohům, kteří je nutí věřit.

Jukka

Finské legendy jsou plné přízraků, monster a zrůd. Některé milují chuť lidského masa. Milují život, protože se rádi dívají na to, jak zaniká. Jejich vlčí zuby se dokážou zarýt hluboko do boku chřadnoucího světa. Jukka je nepřítel. Stín...

„Jeden z vás? Ne, to nejsem,” zachrčel Jukka pobaveně, „nejsem jeden z vás ani jeden z nich. Jsem jeden ze sebe, jeden jediný Jukka tohoto typu. Nepotřebuji žádná vylepšení, jsem dobrý i bez zásahů zvenčí."

V Jukkově případě platí, že záporná postava by měla mít charisma. On ho má. Ví, jak chutná charisma.

Tuonetar

Je dcerou boha smrti, což ji maličko vyčleňuje z lidské společnosti. Ne, že by lidi milovala, ale minimálně jednomu člověku podlehla dost ráda.

„Máš pravdu. Jsem cizí nečlověk, tak jsi to říkala? Asi to tak je. Neměla jsem čas dokázat ti cokoli jiného.“

Saraina matka by měla mít velmi severský designový styl. A ten snad nakonec opravdu má. Stejně jako designový severský meč.

Aleksi

Prošel jedním dílem a možná se vrátí, ale zanechal přesně takový dojem, jaký zanechat chtěl. Je to muž, určený velké budoucnosti.

„Ne, díky, Matti, jsi laskav, stáhnu si ho zejtra. Navíc, tenhle bastard nemá koule. Ukopnu mu radši hlavu.“

A ví o tom, že je dobrý.

 

Leave a Comment