O zemi, kde se 426 jezer jmenuje Paskalampi

„Bloguj,“ řekl mi můj muž. No, což, bloguje dneska kdekdo, ale můj život není tak zajímavý, abych oslnila davy. Blogovat o rodině a jiné zvířeně? O našem chameleonovi, ještěrech, dětech, babičkách a vaření? O svých nicotných krůčkách při učení se na sólovou kytaru? Blogovat o nakládání knih, to je stejně zajímavé jako blogovat o nakládání okurek. O recenzích a psaní už napsaných knih? Ani omylem. Ale vzpomínám si matně, že jsem slibovala čtenářům spoustu seveřanů. Je tedy možná čas splnit slib. Blogovat nevážně o Finsku z pohledu spisovatele, který je schopen kvůli větě, „… přibouchla za sebou zprudka dveře záchodu,“ několik dní studovat vývoj toalet ve středověkém Finsku. Pravda, všechny ty titěrně posbírané vědomosti by možná neměly zapadnout. Třeba ta, že i Finové vyřezávali do kadibudek srdíčka. Odborníci snad přivřou oko a ostatní se pobaví.

 

O zemi, kde se 426 jezer jmenuje Paskalampi

 

O Finsku panuje spousta mýtů. Ne těch mýtů, ve kterých bohové v epických bitvách svírají dvoubřité sekery, ale mýtů, ve kterých se mísí předsudky s neznalostí. Pravda, některé mýty o sobě šíří sami Finové. Třeba tu, že jsou mlčenliví a stydliví. Ve skutečnosti znám hodně ukecaných Finů a mlčenlivých jen málo. Nebo ten mýtus, že jsou Finové plně adaptovaní na tmu a zimu. Zajeďte si v zimě do Řecka. Je plné Finů, zcela adaptovaných na Ouzo a sluníčko. Vznosné názvy prastaré krajiny tisíců jezer? No, skoro čtyři sta třicet jezer ve Finsku se jmenuje docela prostě Paskalampi. Ano, zkuste si to zadat do překladače. Zjistíte, že vymyslet dobré, vznosné jméno pro místopis fantasy země inspirované Finskem není zase tak snadné. Nicméně, každý národ má nějaké ty své mýty. Některé si hýčká a za některé se stydí. V tom Finové jiní nejsou. A co o nich vlastně víme?

Když si vzpomenu na své začátky, věděla jsem o Finech to, že mají největší počet saun na světě, vynalezli Nokii, umí vyrobit kvalitní Fiskars nože, v lesích jim běhají mumínci a že mají dobré metalové kapely. Samozřejmě jsem je měla za Skandinávce s divným jazykem a zahrnula je do myšlenkové mapy, obsahující vikingy, drakary, lemtání medoviny a krátké, severské meče. Když jsem poprvé slyšela finštinu, sice mi vrtalo hlavou, jak se s těmi ostatními vikingy domlouvali touhle příšernou hatmatilkou, nicméně, člověk nemyslí, když k tomu není nucen. Přiznávám, na začátku toho nebylo moc.

Lidé často říkají, že Finové jsou Skandinávci, že jsou to vlastně taky vikingové. Něco to vypovídá o národu s divným jazykem, který se objevil na území dnešního Finska už v době kamenné a nikdo přesně neví odkud. Ten národ si vlastně nikdy tak docela nepatřil. Byl přímo ideální k pěkné okupaci. A tak ho vlastně pořád někdo okupoval. Okupace, ta mrcha, udělala v našich očích z etnických Finů vikingy, i když ti lidičkové, udření a zabývající se zemědělstvím, sbíráním morušek a lovem, meče ani neuměli vzít do ruky. Pravdou je, že Finové nejsou Skandinávci ani vikingové. Odkud si přinesli ten krásný, měkký ugrofinský jazyk, kterému žádný viking nerozuměl, to nevíme. Ale dokonce existuje teorie, že Finové přišli na sever ze střední Evropy. To podporuje mou revoluční, etnografickou myšlenku, že Finové jsou Moraváci, kteří po požití většího množství slivovice a bloudění hlubokými lesy skončili s kocovinou u prvního jezera, které pojmenovali Paskalampi. Prostě Podělanej rybník (v případě moravské teorie je to samozřejmě rybník podělaný).

Kde se vzali, tu se vzali. Tvůrci první keramiky, prvních petroglyfů a prvních šamanských rituálů. Tihle lovci a sběrači nezůstali bez povšimnutí. Odněkud z Pobaltí se u nich zastavili jiní obyvatelé toho rozsáhlého, zalesněného prostoru, plného vody, a tak nějak se promísili. Asi měli hezké nevěsty. Do toho finského živlu kultury jezera Suomus se dostala i krev východu, s její tesknou šírou duší a zálibou v zobrazování ptáčků, břízkách a destilátech. Už od té doby jsou Finové tak trochu chladní seveřané, a tak trochu rozervaní pěvci východu. Možná v té době vyprávěly pravěké maminky svým dětem před usnutím první mýty o vzniku světa, které ve Finsku tak nápadně připomínají mýty starých Slovanů. O tom, že svět vznikl z vajíčka, které vypadlo z orla, letícího nad krajinou. Z horní poloviny skořápky se stala obloha, z dolní země, se žloutku sluníčko a z bílku měsíček. A už tehdy se možná nejvyšší bůh finské oblohy jmenoval Ukko, jehož sekyra přivolává bouřku. Byl to věk počátku. Na hvězdné obloze svítil nebeský medvěd a duše lidí se po smrti měnila v ptáky, putující stříbrnou cestou do země zaslíbené. O bozích divokých i krotkých budu ale psát příště.

 

Leave a Comment