Na ostrově věčného jara

Většina ostatních koní se poplašila, když Tea vběhla do stáje a začala nadávat. Pegas ale jen pomalu zvedl hlavu a zíral na svou malou přítelkyni docela netečně. Z huby mu viselo několik stébel sena a okřídlený tvor v tu chvíli nevypadal moc elegantně. Dokonce se zdál rozespalý a příval rozčílených slov ho viditelně zarazil.

„Co je?“ zahučel mezi sousty zaraženě.

„Co je? Ty se ještě ptáš?“ zlobila se Tea. „Ty ses klidně vypařil, zatímco já tu strávila děsivou noc plnou boje a křiku a… a… a… oblud. Mám toho dost. Nevaroval jsi mě!“

„Říkal jsem ti, že uvidíš Beowulfův příběh. A v něm jsou obludy,“ bránil se Pegas.

„Ale nepřipravil jsi mě na to, že všechno uvidím tak zblízka a že to bude doopravdy! Ten netvor sežral člověka. Jen tak, jako by to bylo kuře. Nemohla jsem nic dělat a bála jsem se. Uvědomuješ si, že děti nesmíš vystavovat traumatům? Určitě je to zakázané! Někde jsem to četla.“ vybuchla Tea naštvaně. Chtělo se jí brečet, jenže věděla, že by tak přišla o všechen nahromaděný vztek, který jí pomáhal už od noci zůstat na nohou a nesesypat se.

Pegas vyplivnul poslední sousto zpátky do žlabu a popošel k děvčeti.

„Zvládla jsi to,“ pronesl mírně. „Neutekla jsi, to o něčem svědčí.“

„Neutekla? Jasně. Když ti v cestě stojí obluda, která žere lidi, nemáš kudy utéct, to tě nenapadlo? Kupodivu nechci vysvětlovat našim, že jsem se nechala jen tak při návštěvě Dánska sežrat,“ vyprskla Tea.

„Počkej, počkej, tak to není,“ mírnil Pegas její vztek. „Jsi v příběhu. Kdykoli jsi mohla odejít. Mohla jsi ho opustit, ale neopustila. Mohla ses probudit.“

„Chtěla jsem se probudit!“

„Kdybys opravdu chtěla, pak by ses probudila, věř mi. Ale ty jsi chtěla vědět, jak to dopadne. Máš dar. Skvělý dar. Jen o něm nevíš,“ přešlápl Pegas z nohy na nohu a zatvářil se tak přesvědčivě, že donutil Teu zamyslit se.

„Jaký dar?“ zeptala se mnohem mírněji.

„Zvědavost,“ vysvětloval honem Pegas. „Zajímalo tě, jak příběh skončí. Věř mi, hodně lidí by vzalo do zaječích, probralo se doma, v bezpečí, v klidu. Ale ty jsi zůstala v příběhu, protože tě zajímalo, jak dopadne. Navíc, možná jsi chtěla zůstat, protože ti hlavní hrdina přirostl k srdci. Fandila jsi mu. nebo ne?“

Tea se zamyslela ještě o kousek víc a připustila: „Možná. Asi jo. Čekala jsem hrdinu, někoho jako z knih, ale on je normální. Kluk jako já nebo jako moji kamarádi. Asi jsem mu vážně fandila. A měla jsem o něj starost.“

„Zůstala jsi, protože něco v tobě tuší, že příběhy mají svoje zákony, které chrání hrdinu a které dodávají lidem naději. Věřila jsi, že vyhraje. A to mu určitě dodávalo sílu. Mám pocit, že jsi se zachovala nesmírně statečně. Jsi materiál na barda!“ Pegas vážně pokýval hlavou a Tea nakrčila nos: „Doufám, že ne. Nebavily mě ty děsné popěvky. Jako bard bych se unudila k smrti.“

Už se tolik nezlobila. Pegas zaznamenal změnu. Byla trochu pyšná a trochu v rozpacích. Asi moc nevěřila tomu, že by ostatní utekli a že je tak statečná. Ale Pegasova slova ji potěšila.

„Vyhrál. Beze zbraně. On má odvahu, ne já,“ pokrčila Tea rameny.

„Ještě vyhraje v mnoha dalších příbězích. Grendel není první ani poslední překážka. A Beowulf vejde do bájí jako největší hrdina této doby. Viděla jsi něco nevídaného. Opravdové dobrodružství. A další tisíce příběhů vidět můžeš. Je to jen na tobě. Řekni si, kam chceš letět a co chceš vidět. Za tu dnešní odvahu si zasloužíš odměnu,“ pobízel Teu Pegas.

„Odvahu. Málem jsem se počůrala hrůzou,“ zasmála se Tea, ale hned dodala, „chtěla bych někam, kde voní vzduch a kde je jaro. A kde nejsou obludy. Pro dnešek jich mám až dost.“

„Co rytíři, ty ti nevadí?“

„Rytíři jsou fajn,“ připustila Tea a Pegas pohodil hlavou směrem k východu.

„Tak pojď, podíváme se ven. Beowulf si teď bude užívat svou slávu a nikdo si nevšimne, že odcházíme.

 

Hluboko pod nimi se zelenala dánská krajina a město se zdálo menší a menší. Pegasova křídla nabírala výšku, kůň stoupal ve velkých kruzích spolu s teplým vzduchem vysoko nad moře. Tea znovu zabořila prsty do jeho hřívy a usmála se. Už neměla tolik strachu, zvykala si na klouzavý pohyb, který se podobal plutí na řece. Ranní slunce se opíralo do velkých nazlátlých perutí a moře se zdálo nekonečně modré, stejně jako obloha.

„Kam letíme?“ zavolala Tea.

„Tam, kde je jaro. A kde nejsou obludy. Možná jen zvířata. Bojíš se kanců?“ ujistil se Pegas opatrně.

„Nevím. Kance jsem viděla jen v zoo,“ přiznala Tea.

„Dobře, pak se ti tahle legenda bude líbit. Je stará, možná jako lidstvo samo. Vypráví o jedné výpravě za krásnou princeznou. Hrdina musí splnit nesplnitelný úkol, aby dostal její ruku.“

Tea protočila oči: „To zní jako klasická pohádka. Nikdy jsem moc nemilovala pohádky.“

„Pohádky někde vznikly a vůbec nejsou nudné. Přísahám, že tahle se ti bude líbit. Navíc v ní bude sir Kaj,“ sliboval Pegas.

„Rytíři krále Artuše? Ty mám ráda. Dobře. Začíná s mi to líbit,“ těšila se Tea.

Pegas zakroužil nad osamocenou skálou uprostřed vod a zamířil k vzdálenému pobřeží.

Tea měla radost. Vždycky si přála vidět krále Artuše a Merlina a Persivala a Lancelota. Dokonce, když si vybírala, kam by se chtěla podívat, napadl ji bájný hrad Camelot. Aby ne. Artuš, který vytáhl meč z kamene, rytíři Kruhového stolu, to byly legendy, které by chtěl vidět ožívat každý.

Pobřeží se přiblížilo a Pegas radostně zavolal: „Culhwch se ti bude líbit stejně, jako Beowulf. Jeho báje je opravdu prastará, nikdo neví, kdy vznikla, ale je v ní plno jara.“

„Další hrdina s divným jménem,“ zamračila se Tea. Pegas jí trochu pokazil radost, chtěla na Kamelot a jméno toho hrdiny jí vůbec nic neříkalo. Jen doufala, že to nebude zase děsivé.

Pegas znovu zamával křídly a začal se zvolna snášet na velikou plochu zvlněného ostrova. Dokonce i přistání zvládl na výbornou a brzy se jeho kopyta koupala v čerstvé trávě a jarních květech. V dálce se bělal hrad a okolo obou poutníků zavoněly jabloňové květy.

„Co je to za hrad. Camelot?“ ukázala Tea před sebe.

„Ne, to je hrad, ve kterém žije krásná Olwen se svým otcem Yspaddadenem. Zkrátili jsme si cestu o pořádný kus, protože rytíři krále Artuše hledali tohle místo dlouhou dobu. Vede je sir Kai, toho jistě znáš z pověstí. Udatný a silný Kai pomáhá Culhwchovi najít nevěstu, pro kterou našeho hrdinu poslala jeho macecha. Culhwch už je docela blízko, ale neví, že ho ještě čeká těžká zkouška. Bude při ní muset naslouchat tomu, čemu už lidé mnohdy naslouchat zapomněli.“ Pegas zvolnil chůzi a nechal Teu, aby sklouzla z jeho hřbetu. Společně pak mířili na rozlehlou pastvinu, plnou černobílých ovcí.

„Čemu lidé zapomněli naslouchat?“ ptala se Tea.

„Zvířatům. Ve starých příbězích se lidé ptají zvířat a ona odpovídají. Culhwch sám svoje dobrodružství nezvládne. Beowulf měl obrovskou sílu a odvahu, zvládnul všechno sám. Ale teď jsme v příběhu, kde si musí všichni navzájem pomáhat. Sami by totiž neokázali nic.“ Pegas se zastavil, zatřásl hlavou a neodolal. Musel si uštípnout té svěže zelené trávy. Ostatně, Tea zrovna nadšeně hladila rozkvetlou jabloňovou větvičku. Vdechovala jarní vůně a tvářila se spokojeně.

Možná by oba zůstali na pastvině a nespěchali by, jenže Tea v dálce zahlédla zvláštní průvod. Bylo to několik mužů na koních a opravdu vypadali impozantně, oblečení do barevných suknic, na koních s pestrými čabrakami.

„Podívej, to jsou oni? Rytíři krále Artuše?“ vykřikla Tea nadšeně.

„Ano. Přijíždějí. Vidíš? Kai je vpředu. Ten v bílé suknici. Skutečný hrdina mnoha příběhů. A Culhwch jede na šedákovi. Pojedeme za nimi?“

„Ano, prosím. Chci je vidět zblízka. Tohle je paráda. Jako sen!“ rozesmála se nadšeně Tea a Pegas přisvědčil: „Je to sen. A doufám, že tentokrát se ti bude líbit. Čeká nás spousta úkolů.“

„Jako v únikovce?“ zajímalo Teu, která se snažila vydrápat zpátky mezi Pegasova křídla.

„Nevím, co je únikovka, ale jestli chceš, odpovím, že ano,“ zasmál se Pegas a trochu pohnul hřbetem, aby se dívka mohla lépe usadit. Konečně se znovu rozjel. A vzduch voněl tím nejkrásnějším bájným jarem.

 

 

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!