Motivy války v knihách Ilusie

„Chci říct, že to tak prostě je. Jsme veteráni, ty, já, Saaru, a válka v nás bude navždycky. Musíme se s ní naučit žít, to je náš úděl, synku.“

(Ilusie – Probuzení Louhi)

 

Události, které zřejmě trvale změní náš svět a naše jistoty, otřásly i tím, co by vlastně ve skutečnosti ovlivnit neměly. Světem, který neexistuje, imaginativní zemí, kterou jsem kdysi vymyslela. Pro autora, který píše o válce, není snadné dívat se na tu opravdovou. Ne, protože by spisovatelé prožívali události okolo sebe intenzivněji. Jde o něco jiného, o pocit studu. Když člověk sedí v bezpečí za svým stolem a vymýšlí, konstruuje válku, je to vlastně vzrušující, opojný pocit. Posouvá figurky na pomyslné šachovnici, nešetří krutostí, užívá si nadhledu a především… bezpečí. Osobního, ničím nenarušeného bezpečí. Nikdy doopravdy neriskuje.

Už při vzniku Harfeníků severu jsem věděla, že jádrem knihy bude válečný konflikt. Ještě naivní a nepříliš propracovaný, epický a fantazijní. Válka byla jen epický rámec, byla něčím do jisté míry banálním, i když šlo v případě Harfeníků o to, co se vine celou Ilusií jako červená nit. O boj malého národa za vlastní svobodu a identitu.

Skrz klasické fantasy motivy války v Harfenících jsem pracovala na podstatně závažnějším motivu, totiž tom, že hlavní postava, Sarai, není jen hybatelem děje a vůdkyní války, není jen propojená s osudem své země, ale je zemí samotnou, její personifikací. Jde o klasické mytologické téma, kdy umírající hrdina, propojený se svou zemí, přináší zimu a neúrodu. Jeho štěstí se naopak promítá do jara, úrody a spokojenosti obyvatel. Chtěla jsem zajít dál a propojit hlavní hrdinku s motivem země hlouběji. V Dědicích Tuonely jsem ji propojila opravdu úzce, Sarai se stala nejen zemí, ale i podsvětím, místem, kam odcházejí mrtví.

Všichni si tak trochu personifikujeme zemi, ve které jsme vyrostli. Je to ta Máchova „kolébka má a hrob můj“, Hrušínského replika z filmu Vesničko má středisková: „To není zem, to je zahrádka“. Je to matka i otčina. Chováme se k ní skutečně, jako děti. Milujeme ji, obdivujeme, obhajujeme před těmi, kterým se z nějakého důvodu nepozdává, když jsme starší, chceme se od ní oddělit, být nezávislí, utéct z ní a poznat jiné země, později se k ní vracíme, uvažujeme o kořenech, a nakonec v ní zpravidla umíráme. Vlastenectví je patetický pojem, uznávám. Ale mytologie patetická je, patos je velice prostý. V mytologickém pojetí nejde o vlastenectví, které mává praporem a řevem: „Kdo neskáče, není Čech,“ jde o víc, o vazbu, o ukotvení vlastního života a jeho hodnot. To, že náš vztah k zemi není až tak banální a pominutelné téma, odhalila válka, kterou nevěřícně a se strachem sledujeme právě teď.

Boj seveřanů
ilustrace- Valgir -Daniela Dahlien Neumanová

S motivem země – matky, který tak urputně opakuji v Ilusii, souvisí i její obrana. Ve třech ze čtyř mých knih se odehrává válka. Ve Valgirovi a Harfenících jde o válku, která se snaží zabezpečit vlastní území, o přežití obyvatel země, o jejich svobodu. Jde o válku, ve které víme, které straně fandit, kterou vnitřně podpořit. V Dědicích Tuonely se odehrává jiný, komplikovanější konflikt. Přichází mi na mysl prakticky každý den, pořád se k němu vracím. Svarog, šílený, vyšinutý diktátor touží po proměně lidstva ve stroje, v dokonalejší formu života. Je schopen obětovat svým idejím cokoliv. Jedince i celé národy. Vyvolá strašlivou válku, po které zůstává Lapirion naplněný masovými hroby. V jeho laboratořích nacházejí osvoboditelé hrůzné důkazy o mučení. Ostatně, jedna z hlavních postav prožije Svarogovy představy, přetavené do skutečnosti, na vlastní kůži. V Dědicích nejde o boj za svobodu národa, ale o boj za duši lidstva. O zachování humanity a ochranu toho, co je v nás křehké. Přitom je jasné, že lidstvo se po Svarogově porážce nezmění, nestane se lepším nebo poučenějším. Ale ti, kdo leží v masových hrobech, přesto nastavili vlastní těla a vytvořili hráz proto, aby nedokonalé lidstvo přežilo.

V tomto aspektu jde o jinou válku. Někdo nás chrání proto, abychom mohli zůstat svárliví, vzteklí, znudění, banální a rozmazlení. Někdo umírá v konfliktu, který nevidíme, protože se odehrává ve tmě. A důsledky pro světovou politiku jsou nedozírné. V Probuzení Louhi jsem ukázala, jak se nevděčné, zachráněné lidstvo odvrátí od seveřanů, protože nejsou tak civilizovaní, nejsou vyspělí, a dokonce nejsou ani dokonale lidští. Možná byli chvíli sympatičtí, když porazili v první, osvobozenecké válce svého velkého, východního souseda, ale to ještě neznamená, že je chceme uznat jako sobě rovné. V Ilusii seveřanům nezbude nic jiného, než se spojit s jinými mocnostmi a stát se ohrožením pro svět, který by jinak nevzal na vědomí jejich existenci. Ti, kteří chránili lidstvo se tak postupně stávají jeho hrozbou.

Psaní o válce už pro mě nikdy nebude stejné, jako předtím. Některé motivy mě začaly děsit. Věděla jsem to už po napsání Dědiců Tuonely, proto se Probuzení Louhi zaměřilo na válečná traumata a na jejich postupnou léčbu. Mám pocit, že bychom se právě na léčbu toho strašného, bolestného traumatu, které zažívají oběti války měli plně soustředit, až se vyřeší konflikt na východ od našich hranic. Moc bych si přála, aby se vyřešil a abychom se nezachovali tak, jako fiktivní lidé ve fiktivních románech a nenastavili záda těm, kteří naplnili masové hroby proto, aby zachránili nejen sebe, ale i nás samotné.

 

 

Přidat komentář