MILUUS AESTATUS: Za kronikou Raknariho z Hittojärvi, den prvý

Severskou kroniku lapirionské války Raknari z Hittojärvi uvozuje líčením příčin Svarogovy okupace Lapirionu a důvody vzniku válečného konfliktu, do kterého se zapojila i severská Alateya. Jedním z významných faktorů zapojení nečlenské země do konfliktu zemí Rady bylo náhlé úmrtí staršího syna královny Elian Saraigat z Vlčí hory. Z náhlé smrti dítěte seveřané podezírali Svarogovy spolupracovníky a požadovali vyšetření celé tragické události a potrestání viníků. Zapojení severské Alatey do války tedy nebylo náhodné ani svévolné, jak ve svých „Pamětech války lapirionské“ uvádí milénský autor Flagrus Haliaetos[1]. Navíc byla účast seveřanů schválena přímým rozkazem nejvyššího krále Illa Verogerna, jak dokazuje jeden z jeho dopisů Orenthovi[2].

Válka započala na jaře, roku 6785 vlády Pramene a podle líčení Raknariho kroniky se královna Elian Saragat vydala na cestu do Lapirionu z jihovýchodní Ilusie, skrz soutěsku Dor, která byla ještě v tu dobu průjezdná a existuje několik svědectví, že se skrz soutěsku dalo pohodlně dostati koňmo. Naše výprava, která byla pověřena rekonstrukcí slavného putování legendární královny, nazvaného „Putováním Kaukovy matky“ žel bohu nemohla použít stejnou cestu a soutěsku Dor byla nucena obejít po poutnické cestě na východní hranici pohoří Lúcis. Soutěsku jsme tedy měli pod sebou a mohli nahlížet do hlubokého údolí, které bylo před více než třemi sty lety bezpečné a volné od rozbujelé vegetace.

Královna mířila do pevnosti Kamenných strážců, kde ji uvítal tehdejší zástupce velitele, mistr Evarik z Latea.

Oblast v místě bývalého hrádku kamenných strážců; Lapirion

 

„Pevnost Kamenných strážců ji přivítala netečností. Rytíři ještě neměli pohotovost, přesto její příjezd vzbudil nepatrný zájem.“[3]

Pevnost Kamenných strážců, jejíž jméno neuvádí ani Raknariho kronika ani pozdější převyprávění v rozsáhlé románové fresce Ilusie: Dědicové Tuonely už v dnešní době neexistuje. O jakési pevnůstce nebo opevněném loveckém hrádku píše Laserpícifer z Leuku ve svých „Lapirionských památkách“[4]. Jeho zmínka je ale nejasná a nedá se ověřit z jiného zdroje.

V této pevnosti pak měla Elian Saraigat strávit noc a rytíři ji poté vybavili vším potřebným na další cestu. Královna prý obdržela i cestovní povolení a mapu krajiny.

Pohostinnost rytířů je vysvětlena nikoli královským původem návštěvnice, ale jejími rytířskými tituly, protože královna severské Alatey už v mládí obdržela jak rytířský titul, tak hodnost mistra prvního stupně při ilusijském řádu Štítu. Podle zákona Rady o rytířských řádech[5] tedy královně byla poskytnuta pomoc jako spojeneckému rytíři a její pobyt za hranicemi Lapirionu měl být oznámen dalšímu opěrnému bodu země, k čemuž ale z neznámých příčin nedošlo. Elian Saraigat se následně vydala severovýchodní cestou k pohoří Fergunna.

Pravobřežní strana Isary

 

„Podle mapy směřovala k úpatí pohoří Fergunna poměrně dobře sjízdnou cestou proti proudu Isary, kterou si udržovala stále po levé ruce.“[6]

Naše výprava se setkala s novou obtíži ihned, jak jsme našli jedinou schůdnou cestu směrem k pohoří. Levý břeh řeky Isary byl poničen velkým zemětřesením a sesuvem, který poznamenal celou krajinu, proto jsme mohli jet pouze po levém říčním břehu, a ještě se od vodního toku vzdalovat v neprůchozích místech. Přesto jsme se nakonec dostali na pravý břeh v místech, kde dnes probíhá kamenný most, za vesnicí Peilis. Místní obyvatelé nás zavedli na místo, kde podle dávné tradice královna odpočívala. Místo samotné se nachází kousek nad slepým ramenem říčky, odkud je vidět na most i vesnici. Skalnatý převis i dnes nabízí odpočinek poutníkům, o jejich přítomnosti svědčí ohniště a ryté nápisy na pískovcových skalách. Od tábořiště se vine jedna ze starých cest, která byla dříve udržovaná řádem kamenných strážců. Tyto kamenné stezky, vedoucí od jednoho opěrného bodu k druhému zároveň svědčí i o možné existenci nedochované pevnosti. Navíc to je cesta natolik dávná, že jistě existovala už v námi sledované době. Mohli jsme tedy dojít k předpokladu, že právě tuto cestu zvolila Elian Saraigat na své strastiplné pouti. A tato cesta se stala prvním skutečným artefaktem dávné historie, na který jsme narazili.Ležení jsme rozbili na označeném místě a podali se atmosféře přicházejícího stmívání, o kterém hovoří jak Raknariho kronika, tak mnohem sugestivněji román Dědicové Tuonely:

„Byla noc a tmu proťal ptačí trylek. V husté temnotě zpíval pták tak bolestně a nádherně, že to trhalo duši na tenké plátky.“[7]

pravý břeh Isary, Lapirion

Opuštěné místo ještě dnes působí svým klidem a různorodostí ptačích druhů, jaké najdeme pouze v Lapirionu. Přímo pod Fergunnou se vyskytuje i zhoubníček krátkoperý[8], který vyniká nádherou svého podvečerního zpěvu. Možná právě jeho trylek slyšela legendární královna na jaře 6785, kdy naslouchala zpěvu, který: „Gradoval v složitých nuancích, spirálovitě se točil okolo základního motivu a obohacoval ho dalšími tóny.“[9]

Usínali jsme s nadějí, že se nám slavný příběh ještě více otevře další den, až naši houževnatí koně zamíří blíže k pohoří Fergunna.

 

[1] Flagrus Haliaetos; Paměti války lapirionské, příčiny a omyly, Knihovna milénské Lyry, sv. XXVIII.

[2] Korespondence nejvyššího krále Ilusie, Illa Verogerna z Trigornu, vol. 2, dopisy válečné, odd. Lapirionská válka

[3] Ilusie: Dědicové Tuonely; převyprávění kroniky Raknariho z Hittojärvi; Ilusie Publishing; Praha 2019, kapitola 6, str.86

[4] Laserpícifer z Leuku, Lapirionské památky; vol. VII; str. 216; „I byl jest hrádeček sevřený jako hnízdo orlů na dohled od průrvy, kde páni nudu zahánivše v bujarých oslavách čas svůj tráviti mohli“

[5] Zákoník zemí Rady, hlava II., O ochraně spojeneckých hranic, čl. 3, odd IIIVI., kap. rytířské řády

[6] Ilusie: Dědicové Tuonely; převyprávění kroniky Raknariho z Hittojärvi; Ilusie Publishing; Praha 2019, kapitola 6, str.93

[7] Ilusie: Dědicové Tuonely; převyprávění kroniky Raknariho z Hittojärvi; Ilusie Publishing; Praha 2019, kapitola 6, str.94

[8] Příroda lapirionská, vol. II., zpěvné ptactvo, str. 615, knihovna Kamenných strážců

[9] Ilusie: Dědicové Tuonely; převyprávění kroniky Raknariho z Hittojärvi; Ilusie Publishing; Praha 2019, kapitola 6, str.95

všechny použité fotografie: ©Archiv ilusijského řádu Štítu

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!