Miluus Aestatus: Úvod k nalezení prvního svazku kroniky Raknariho z Hittojärvi

Nalezení kroniky Raknariho z Hittojärvi, který započal psaní svého monumentálního díla deset roků po skončení Svarogovy lapirionské okupace, zapříčinilo pozdvižení v kruzích řádových badatelů, orientujících se na dějiny zemí Severské koalice v období vlády královny Elian Saraigat z Vlčí hory. Kronika samotná čítá osm svazků, z nichž tři první se nedochovaly, svazek čtvrtý, vázaný v jehněčím velínu byl pouze ilusijským opisem původní runové alateyštiny a svazek pátý byl poničen při požáru velké milénské knihovny, takže z textu se zachovalo jen nepatrné torzo. O šestém svazku, který je psaný runovou alateyštinou vrcholného období na březovém papíře, tuší z popela a sobí krve se soudí, že pochází přímo z dílny mistra Raknariho, i když Arcisius z Aesonu[1] zpochybnil původ kroniky a na setkání řádových historiků nastínil odvážné tvrzení, že kniha pochází z pozdního období alateyského království, protože obsahuje řadu nesrovnalostí místopisné povahy, kterých se Raknari z Alatey v jiných knihách nedopouštěl. Poslední dva svazky, uchovávané v Orenthově ilusijské knihovně jsou pozdními opisy ilusijských anonymů a jejich význam je v bádání o zlatém věku alateyské společnosti mizivý.

První svazek kroniky, o kterém jsme věděli pouze z dochovaného útržku na březové kůře, nalezeném v pozůstalosti krále Kauka II. Savonijského[2] a ze zmínek ve Zpěvech o bojovnících[3], se považoval do nedávné doby za definitivně ztracený. Jeho nalezení, spojené s nálezem zlomku pozůstalosti soudce Marca Savonijského zvaného Pernatý[4] znamenalo předěl v dosavadním bádání o starých severských kronikách.

Kronika Raknariho z Hittojärvi, datovaná do „Léta šestého od hrozivé války Svarogovy“ je mohutný spis, vázaný v losí kůži s ražbou rodového znaku pánů z Vlčí hory. Otisk sekretní pečeti Niila z Orlové se dokonale shoduje s otiskem na listech zemím Rady, zasílané ve třetím období vlády první dynastie Vlčí hory alateyskou královskou kanceláří. Kronika je psaná starou runovou alateyštinou vyššího, dvorského stylu a její sloh je shodný se stylem raných literárních děl tvůrců, soustředěných na savonijském soudním dvoře v období činnosti Akseliho Ontuminena ze Savo, kde se podle dochovaných svědectví kronikář Raknari nacházel po svém osudovém setkání s kancem, o kterém v šesté runě „Pláče hledačů Sampa“ referuje Petri Kolmisilmäinen z Orinie.[5] Samotnou kroniku, psanou na březových listech prohlásila řádová Rada historiků Řádu Štítu za autentickou. Skupina „Severské kroniky“, utvořená z předních badatelů na poli severské historie a alateyského jazyka byla pověřena nejen překladem a opisem do dvorské ilusijštiny, ale také rekonstrukcí legendy o „Kaukově matce“, která tvoří podstatnou část děje prvního svazku. Pro splnění tohoto úkolu jsme se rozhodli v počtu čtyř badatelů navštívit místa, líčená v kronice a zrekonstruovat cestu královny Elian Saraigat z Vlčí hory územím Lapirionu, protože Raknariho dílo nám dává odpovědi na mnoho nejasností, spojených s topologií tehdejšího Lapirionu a s ústředními body vyprávění.

 

 

[1] Arcisius Aesonii; Anales Septentrionalis Alateum; Volumen III.

[2] Defrenatus Lebinthos; Pozůstalosti alateyské; Soupis Iva; Kauko II. a dynastie savonijských samovládců, part. III.

[3] Cantorum Belli; Alateyské války vrcholného období; Soukromá knihovna Lyry

[4] Více k pozůstalosti savonijského soudního dvora viz. zpráva Obnúbila Foeda z Jezeří, uchovávaná v Orenthově knihovně, sekce Severské koalice

[5] Petri Kolmisilmäinen; Pláč hledačů Sampa; runa VI., Kniha XXIV.

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!