Louhi – feministka a tvůrkyně prvního finského letadla

Třetí díl mytologického románu Ilusie vyrůstá asi z nejstarší a nejzajímavější finské mytologické tradice, která nás táhne hlouběji do neprobádaných oblastí finského národního eposu.

Zatímco druhý díl Ilusie: Dědicové Tuonely se opíral o téma smrti hrdiny Lemminkäinena, který byl vyslán zastřelit podsvětní labuť, a především o náročném a krutém putování jeho matky do podsvětí, třetí díl si všímá jiných motivů.

Kalevale obecně dominují silné ženské postavy, které jsou mnohdy konzistentnější než mužští hrdinové. Když jsem popisovala putování Kaukovy (Lemminkäinenovy) matky, tedy bezejmenné ženy – šamanky, hledající svého mrtvého syna, byla jsem vlastně oslněná, jakou silou vládne archetyp finské mytologické ženy, matky a kouzelnice v příběhu, který lze asi nejsnáze srovnat s příběhem řecké Demétér.

Na počátku Lemminkäinenova dobrodružství ve finském podsvětí je ale úkol, který získal od jiné silné ženy. A neváhám říct, od hybatelky celé Kalevaly. Protože zrovna ona je nejvýraznější postavou většiny mytologických příběhů starého Finska. Myslím tím Louhi, paní nad Pohjolou, jednu z nejzajímavějších literárních postav, s jakou jsem se kdy setkala.

Louhi je postava zajímavá z mnoha aspektů, o kterých pořád ještě bádám a přicházím stále na nové. Jak se zdá, její příběh a její existence ve finské mytologii je opravdu prastará a jako červená nit se táhne až do nejstarších vrstev finských run. Objevuje se i ve sbírce lidových písní, Kanteletar, ke kterým se ještě nekdy vrátím, protože právě tato sbírka posloužila jako jeden z inspiračních zdrojů Ilusie.

„Louhi, Paní severová,

matko vládna na půlnoci,

zavři tlamu hafanovu,

za zuby mu zamkni jazyk“

A teď už tedy k hlavní postavě. Kdo je vlastně Louhi?

Hned na začátku trochu tápeme, protože Louhi má v Kalevale množství rozdílných poloh. Vezměme si nejprve tu nejběžnější, tedy podobu Louhi, jako Pohjolan emäntä, tedy Paní nad Pohjolou.

Samozřejmě, neznáme cosi jako mapu mýtického Finska a vytýčit hranice kalevalské Pohjoly, to je asi jako najít bájnou zemi Hyperborejců. Ale Pohjola byla popisovaná jako chladné, temné místo, které mělo, řečeno zlehčeně, pěkný matriarchát, symbolizovaný právě Louhi.

Její zjev je pro Kalevalu zjevně důležitý, ale i on se vyvíjí. Zatímco na začátku je Louhi vylíčená jen jako Paní nad Pohjolou a má své kladné stránky, ve válce o sampo se mění v tu známou, přízračnou postavu, kterou si mnoho autorů představuje jako Babu Jagu ruských pohádek nebo královnu – čarodějnici z animované Sněhurky.

Dokonce i její jméno je tak trochu utajené. Některé zdroje uvádějí, že vzniklo buď ze slova „lohi“, tedy losos neb spíš ze slova „louhi“, značícího skálu nebo balvan. O její jméno se vedou spory, rozhodně ale bude velmi staré.

Díky neurčitosti jejího sídla je Louhi spojovaná s Tuonelou, s finským podsvětím, ale tomu trochu odporuje fakt, že Lemminkäinenana do podsvětí poslala a že se hrdina musel vydat na dlouhou cestu. Podle legend vládla temné zemi na severu. Pokusím se trochu improvizovat a pohrát si s kalevalskou topologií.

Podle sedmé runy se Väinamöinen dostane na zádech velkého orla až ke břehům Pohjoly, kde vládne Paní nad Pohjolou. Pohjola má tedy břehy. Mořské břehy, které v podsvětí nejsou. Tam, podle finské mytologie protéká jen řeka, plná štik, kterou protíná obří vodopád. Pohjola tedy musí nutně ležet jinde. Sám Väinamöinen říká, že je mezi Sariolou a lapskou zemí, tím nám hledání usnadňuje a posouvá Pohjolu na konkrétní místo.

Louhi podle Kalevaly vládla mořeplavcům a dokázala ovládat mořského draka, Iku Tursa. Je spojená víc s mořem než s podsvětím, ovládá vodu. A u moře také žije, má k němu přístup.

Dalším bodem, který Kalevala popisuje, je přímo sídlo vznešené vládkyně, o kterém se můžeme dočíst, že má dvorec nebo nádvoří, jizbu nebo velkou síň, stáje, domy pro vojsko a záhumenek. Na poměry Finů to tedy byl přinejmenším Karlštejn.

Podle desáté runy, kde Louhi ukované sampo uzavře v pohjolské měděné hoře, vidíme, že krajina, ve které sídlí, není rovinatá jako zbytek Finska. Louhi ale Kalevala zároveň nikde nenazývá sámskou čarodějnicí, což by asi odpovídalo charakteru krajiny. A Kalevala by určitě zmínila, kdyby vládla Louhi „proradným Lapčíkům“. Ona je nazývaná vždycky Pohjolankou, seveřankou v nejvlastnějším smyslu toho slova. Vládkyní neznámé, tajemné země, která nese označení Pohjola, které dominuje měděná hora. Ale, řekněme si přímo, že ve Finsku moc kvalitních hor nenajdeme. Najít krajinu, která by odpovídala popisu v Kalevale, tedy území na severu, které by nebylo pouze nížina a obtékané mořem asi nebude snadné a ráda přijmu návrhy těch, kdo mají Finsko procestované. Třeba společně najdeme pradávnou Pohjolu, která měla souviset se stejně legendární Sariolou a také „zemí lapskou“.

A co víme o samotné Louhi?

Podle všeho uměla kouzlit a byla nesmírně zručná. Uměla veslovat, léčit, znala staré rituály a byla neobyčejně plodná. V Kalevale se objevuje i její muž, pohjolský hospodář, ale ten je natolik nevýrazný, že asi mnoho lidí napadne zvídavá otázka, jestli je skutečně otcem těch nádherných dcer, o které staří finští hrdinové usilují. Louhi má status vdané ženy a matky. Na svém muži je zcela nezávislá, což dost odporuje všemu, co víme o starých finských svatebních a manželských rituálech. Můžeme říct, že Louhi je první finská feministka, která velmi schopně uplatňuje sňatkovou politiku se zjevně atraktivními Finy. Její mateřství je jiné než u Lemminkäinenovy matky. Louhi se ke svým dcerám chová dost panovačně, jestli je ona feministka, tak její dcery jsou naprosto podřízené bytosti, které se mohou z matčiny sňatkové politiky vymanit leda tak sebevraždou. Louhi je mamka, kterou byste rozhodně nechtěli mít.

Je to žena, kterou muži poslouchají, snaží se jí uplatit, splnit její přání, což svědčí o její neobyčejné moci a síle. Na to, že ji Kalevala líčí jako vetchou, krákorající stařenu, je Louhi finskými junáky až příliš obávaná. Nad tím jsem se zamyslela. Výsledkem je má fiktivní, ilusijská Louhi v plné síle. Předpokládám, že pozdější interpretace, zasažené křesťanstvím musely do jisté míry pohanit hrdiny Kalevaly, takže z původního mocného čaroděje, pěvce a hrdiny Väinamöinena se stal v novějších verzích uslintaný, zapomnětlivý stařík, který v některých runách působí směšně. Stejně tak jarý Lemminkäinen, Achilles finské mytologie, se postupem času stává spíš trochu pitomým floutkem. Pokud vyjdu z této premisy a dovolím si trochu mystifikace, můžu si představit, že Louhi byla původně mocná a vládla mládím. Až později ji závistiví misionáři přisoudili podobu Baby Jagy. Ale moje spojení Louhi a královny Saaru v knize je samozřejmě autorská licence.

„Louhi, paní nad Pohjolou

kolozubá jedubaba,

na nádvoří vyletěla,

tázala se, slovo děla.“

Louhi vládne loďstvu, podle runy, líčící boj o sampo má minimálně sto až dvě stovky schopných válečníků, kteří jí podléhají, a to při řídkém osídlení severu muselo znamenat pořádnou armádu. Když ve čtyřicáté druhé runě Väinamöinen v čele hrdinů, za pomoci Kalevovců vymáhá po vysoce postavené vládkyni kouzelné sampo, runa obsahuje další detaily jejího života. Má četná stáda krav a také koní, má loďstvo a co víc, dokáže dost panovačně poroučet bohům. V podstatě má tedy obrovskou moc. Vždyť si na pomoc dokáže přivolat i Iku Tursa, Aijöva syna, prastarého netvora z mořských hlubin, o kterém určitě budu ještě psát. A co je asi největší zajímavost příběhu o boji s Kalevovci, Louhi dává rozkazy i samotnému Ukkovi, nejvyššímu bohu finského panteonu. Kdo tedy skutečně byla tato nesmírná bytost?

„Louhi, paní nad Pohjolou,

povolala Pohjolany,

dala lidu šípy, luky,

dala mužům meče v ruky,

loď válečnou vyzbrojila,

do války ji vypravila.“

Nevím, jak čtenář, ale já ve scénách s válkou o sampo vidím spíš Marii Terezii nebo Kateřinu Velikou. Louhi disponuje arzenálem, flotilou, mužstvem a co víc, sama je vynálezkyní nové válečné metody.

Jako první finská hrdinka totiž vymyslí letadlo, schopné zaútočit na nepřítele. Je to fascinující příběh. V Kalevale jsme opravdu svědky neobyčejné události. Sestrojení letadla. Ženou… Feministky by měly Kalevalu milovat.

„Chopila se pěti srpů,

krumpáčů šest vzala starých,

z nich si drápy udělala,

pařáty si přidělala,

na půli se rozbytiny

vraku na půl položila,

za peruti postranice,

za chvost sobě kormu vzala.“

Louhi se proměnila v harpyji, v umělou mechanickou bytost, která dokáže létat a pak i bojovat. Neobyčejný příběh je opravdu úžasný a neopakovatelný v jiné mytologii. Z něj je jasně vidět, že plést si Finy s ostatními národy severu by bylo krátkozraké. Jsou unikátní. Už tím, že zatímco vikingové brázdí moře v naprosto běžných drakkarech sériové výroby, Fini tvoří létající stroje.

O Louhi by se dalo psát dlouho, ale dlouhé články nikdo nechce číst. Zůstanu tedy jen u velmi stručného seznámení. Třetí díl Ilusie se opírá o mnoho motivů, které jsou s Louhi přímo spojené, o její psychologický profil, který Kalevala dokázala zmapovat do nejmenších podrobností. Chtěla bych, aby ta postava získala znovu životní náboj a stala se životaschopnou hrdinkou, protože má schopnost budit naši fantazii a letět s námi nad příběhy.

 

 

 

 

 

 

 

Přidat komentář