Kullervův příběh na pozadí kardinálského článku

Když jsem si na blogu Aktuálně.cz přečetla článek Dominika Duky: „Nepodporujte je! Aneb jak pomoci znásilněným Ukrajinkám?“, mou první reakcí byl velký vztek. Celý článek, je k nalezení zde:

https://blog.aktualne.cz/blogy/dominik-duka.php?itemid=42525

Málokdy cítím zoufalou bezmoc při čtení cizího textu, většinou dokážu i nepříliš vydařené články číst s nadhledem, ale Dukův text přede mnou otevřel propast, kterou jsem nebyla schopná překonat. Dlouho jsem proto přemýšlela, jak se k článku postavit. Ignorovat ho? Ne, to nebylo možné, na ignoranci byl příliš podstatný, protože ho psala významná osoba. Zostudit na sociálních sítích? Ano, přiznávám, zanadávala jsem si, ale výkřik není analýza a člověku uleví jen částečně. Zkusila jsem přehlušit Dukova slova prací, ale ani vymalování bytu nezabralo. Nakonec jsem si uvědomila, že blog Ilusie mi nabízí jinou cestu, jiný úhel pohledu. A protože nejsem disponovaná k tomu, abych vedla disputaci s blízkým přítelem Miloše Zemana, volím cestu, která je pro mě nejpřirozenější. Cestu příběhem Ilusie a Kalevaly.

„Odvracela tvář, snažila se nevdechovat ten strašný puch, který ji dusil, snažila se nevnímat, co se jí děje. Potřebovala ztratit vědomí, ale místo toho si vpisovala do paměti každou nekonečnou, ponižující a bolestnou chvíli, kterou si on tak náruživě vychutnával.“

(Ilusie – Harfeníci severu)

Když jsem volila v první části Ilusie, nazvané Harfeníci severu centrální motiv, stalo se jím znásilnění. Zlom, který z počáteční pohádky vytvoří trochu jiný typ příběhu. Afanasii neznásilní jen svou oběť, ale celou zemi, dokoná to, co ničilo seveřany předchozí stovky let okupace. Znásilnění jako akt ponížení celé země pro mě bylo velice důležitým a bolestným tématem, přesto jsem na něm trvala. V audioverzi Harfeníků severu tato pasáž vyznívá ještě drastičtěji a výrazněji. O to víc, že ji čte mužský hlas. Mohlo by se zdát, že jsem se tímto motivem vzdálila svému inspiračnímu zdroji, totiž finské Kalevale, ale opak je pravdou. Kdo Kalevalu četl, ví, že Kullervův příběh vrcholí právě scénou znásilnění, která je ve zdánlivě lidovém, prostém tempu líčená velice expresivně a silně.

Ať už je legenda o Kullervovi Lönnrotovým konstruktem nebo ne, má svou sílu a vážnost.

Kullervův příběh je velice propracovaný a vede čtenáře do psychologické hloubky nešťastné postavy. Kullervo je oběť osudu, je násilný, protože ho kruté dětství a mládí donutilo. Pokud přivolá dravé šelmy na ženu, která mu zapekla do chleba kámen, ještě ho čtenář nepovažuje za stvůru. Dokáže souznít s jeho bolestí a zoufalstvím. I s jeho vztekem, který je přirozený.

파일:Akseli Gallen-Kallela - Kullervo Cursing - Google Art Project.jpg - 위키백과, 우리 모두의 백과사전

V mnohém ho můžeme chápat, ale jen do chvíle, kdy znásilní vlastní sestru. Samotný akt znásilnění je podaný velice náznakově, poetickou řečí lidového vyprávění.

Na první pohled by se mohlo zdát, že dívka vlastně byla docela svolná:

„Látky mysl přivábily,

peníze ji proměnily,

stříbro pannu obloudilo,

zlato děvu zahubilo.“

Ve skutečnosti si čtenář celou hrůzu situace uvědomí až ve chvíli, kdy dívce dojde, co se jí stalo. Verš po verši je tesknější a odkrývá hloubku beznadějného prožitku ženy, která neměla na výběr.

Je to smutná, krutá chvíle, která i přes jednoduchost jazyka má svou mrazivou sílu:

„Kdybych byla zahynula,

smutnou duši vydechnula,

druhého hned za podletí,

aneb aspoň léto třetí,

travkou bych se zelenala,

vonným kvítkem rozkvétala.“

 Potud ubohá Kullervova sestra plní Dukovu představu ženy, která si zvolí osud mučednice a dobrovolně zemře. Co je horší, ona si skutečně vezme život. Zemře. Její smutek, děs, rezignace, a nakonec i sebevražda čtenářem otřese do hloubi duše. Nevím, jak tato pasáž Kalevaly působí na čtenáře – muže, ale pro ženu a matku je to nesmírně kruté, deprimující čtení. Kalevala je v mnoha pasážích velice autentická, realistická a natolik syrová, že člověka zasáhne víc než jiná velká, epická díla.

Lönnrot, který projevil mnohem víc empatie než vysoce postavený duchovní, vystihl princip aktu znásilnění přesně. Pochopil, že znásilnění se příliš neliší od vraždy. Bere si něco víc než jen něčí tělesnost, něčí intimitu, nárokuje si právo na něčí život a do jisté míry bere někomu život. Bere mu celou budoucnost, klidný spánek, důstojnost, radost z každého prožitého dne, sebeúctu a sílu, potřebnou k přežití. Akt znásilnění bere oběť její rodině, oddělí ji od blízkých, vezme jí pocit bezpečí. Stejně, jako vražda, zasáhne celou rodinu.

Když Kullervova sestra: „se svou smrtí setkala se, se svou smrtí potkala se,“ neviděla žádnou jinou možnost, žádnou budoucnost, žádnou naději. Dominik Duka nenápadně radí takovým ženám, aby agresora donutily k dokonání jeho činu, k dokonání vraždy. Radí jim skrz příklad sv. Anny Kolesárové. Musím přiznat, nikdy jsem nečetla tak chladný a nelidský příměr. Duka radí pokleknout před vzory statečnosti, před ženami, které po takovém činu zemřely. S těmi, které přežily, nemá moc slitování…

Lönnrot neklade odpovědnost a veškerou tíhu situace na oběť. On kupodivu nenazývá Kullerva „jakýmsi agresorem“ a neříká, že „pachatel, příslušník ozbrojených sil, je často také obětí těch nejsilnějších emocí a vášní“. Kullervo je vinen. U českého kardinála by asi nalezl pochopení a přivření očí, možná i pěkné odpuštění… byl přeci jen obětí okolností, příliš velkých emocí, špatného vedení armády. Jenže mýty jsou velmi přímočaré. Vědí, kdo je oběť a kdo pachatel. Vědí to jasně.

Proto Kullervo nakonec pozvedne meč proti sobě a udělá to, čeho zrůdní pachatelé násilných činů na Ukrajině nebudou nikdy schopni.

„Neschovám se, neskryju se,

zločin spáchav, neuteku,

hledat půjdu jícen smrti,

bránu do Kalmova dvora.“

Kullervo se svým zločinem žít nedokázal. Dominik Duka zjevně sám se sebou žít může. Nelítostní lidé mívají klidný spánek.

 

Autorka je od roku 2019 nepraktikující členkou římskokatolické církve

článek vyjadřuje pouze názor autorky

 

Vybrané pasáže Kalevaly v překladu Josefa Holečka

 

 

 

Přidat komentář