Křížové cesty autora knih

O tom, jak se Finové dostali do Ilusie a vůbec, o celé té finské legraci si určitě ještě povíme, ale když tak vstupuji do nového týdne a před sebou vidím nekonečný seznam úkolů, které musím nutně udělat, napadá mě, že by bylo dobré popsat cestu autora do pekel. Nejen, že je to chytlavé téma už od doby, co ho uchopil skvělý píárista Dante a vsadil v něm na známá VIP jména, ale může to pobavit čtenáře. Neštěstí, které se děje komukoli cizímu je neštěstí, o kterém se dobře čte.

Tedy, vydávání knih v knižní velmoci, jakou je Česká republika, to je legrace obřích rozměrů. Samozřejmě, že každý příčetný autor, který už nemá ve virtuálním šuplíku jednu knihu, ale hned osm zkusí štěstí tak, že jednoho dne sedne k počítači, vytvoří anotaci, která by zaujala i toho největšího ignoranta, přidá nějakou méně odpudivou fotografii, ze které vyřízne pozadí, obsahující manžela, děti, číšníka z laciného hotelu a vzdálený pohled na špinavé moře, vloží ukázku ze své nadějné knihy a začne obesílat nakladatelství.

Tahle činnost vám může zabrat i několik let a je poměrně depresivní. Prvních deset nakladatelství obesíláte se svitem v oku, posledních patnáct s tikem v oku. Odpovědi jsou standardní… pokud vůbec nějaká přijde. Nemá cenu si namlouvat, že docílíte jakéhokoli výsledku. Jistě. Zpočátku píšete o své knize pravdu, tedy, že je to fantasy a že by třeba mohlo zaujmout. Jsme země s nadprodukcí fantasy, takže o to vaše nemá nikdo zájem. Nemyslete si, že má. To zjistíte tak po půl roce obesílání a prosení. Ke konci téhle marné cesty se ale velice vylepšíte. Začnete si víc věřit a přestanete poníženě děkovat za odmítnutí. Už ostříleně píšete vyslovené lži, protože vás zoufalství tlačí do příšerných nakladatelství. Nakladatelům, vydávající ženské milostné romány tedy s klidem tvrdíte, že jde o milostný příběh ženy, která řeší kulturní rozdíly ve vztahu s neotesaným, brutálním mužem. Vydavateli dětských knih zatajíte všechny sexuální narážky a sdělíte mu, že vaše hrdinka v kožených tangách je jen předčasně vyspělá Hermiona Grangerová. Vydavateli intelektuálních románů řeknete bez obalu, že jde o existenciální drama s feminními prvky, řešící kulturně rozdělený svět. Vydavateli sci fi bez mrknutí sdělíte, že hlavní hrdinové jsou všichni ufo. Kupodivu vám knihu ani tak nikdo nevydá. První zastavení na křížové cestě díky tomuto vyřazovacímu systému většina autorů vzdá.

V mezičase mezi vaším uvažováním o pohodlnosti podřezání žil, ukřižováním a myšlence, že byste si měli najít nějaké solidnější uplatnění, se množí další fenomén. Říkám mu fenomén dvou dobráků. Vaši přátelé, jinak milí, hodní a příčetní lidé se totiž rozdělí na dva tábory. Jeden tábor na vás uplatňuje magickou formuli, která zní, v různých obměnách, asi takhle: „Hele, mám kamaráda, ten má nakladatelství. Řekni si a on ti tu knihu v pohodě vydá…“ Druhá skupina je děsivější a má mantru, která vás ubezpečí v tom, že podřezání žil je vlastně dobrá životní alternativa. Ta mantra zní: „Taky píšu a rád bych vydal knihu…“ Ano, to je chvíle, kdy se vaši přátelé změní ve vaši noční můru. Jestli jste to ještě nekoštovali, tohle vám dá plnými doušky ochutnat, jaké je to stát se lůzrem. Tohle je druhé zastavení křížové cesty.

Krom poradců, kteří vědí, jak přesně napsat a vydat knihu, jen ještě nezačali, protože hledají dobré téma, i když jejich životní příběh je opravdu senzační námět a vydal by na prvních dvacet dílů, máte i poradce odborné. Ano, ti jsou naprosto stejní, jen už buď něco vydali nebo skutečně mají nakladatelství. Třetí pád pod křížem tedy zažijete opravdu bolestně a lidé neváhají vám posypat rány solí. Ve větách typu, „No, hele, když jsem vydával první studii o chování drabčíků, tak jsem si tím prošel. Máš to marný a měla by ses na to vykašlat. Ale možná bych se mohl zeptat sousedky. Ta píše porno povídky, třeba by ti poradila,“ se ukrývá nejhlubší porce žalu. A rady typu, „a zkusila jsi normální nakladatelství? Třeba Argo? Kamarádka tam uklízí kanceláře, třeba by pomohla,“ vás dovedou k urputnému studiu techniky podřezávání žil v horké lázni.

Po absolvování první části cesty do pekel, dlážděné mnoha dobrými radami se tedy můžete rozhodnout. Můžete se na to prostě vykašlat. Můžete přestat psát. Můžete si říct, že už vám minula čtyřicítka a je načase dělat něco užitečnějšího. Nebo se můžete zabít. Protože, pokud to máte v sobě, psát nepřestanete. Probrečíte pár nocí, zkusíte kombinaci vodky, piva, Jima Beama a romantických filmů, ve kterých spisovatelka potká svého nakladatele a její kniha zboří půlku světa. Povídáte si se svými postavami, které vás ujišťují, že jste krásná, o čtyřicet kilo lehčí a že nakonec zvítězíte, pokud jim ovšem nenapíšete nějakou děsivou smrt. V téhle fázi je dobré mít někoho, kdo vaši knihu četl. Kdo ji má rád. A kdo má rád vás i když zvracíte Jima Beama a pláčete u mizerných filmů. Může to být i kamarádka, která nechce napsat vlastní knihu, nezná uklízečku v nakladatelství a ví, co je osamělost. Může to být kdokoli. Ten, kdo vás donutí přestat objímat záchodovou mísu a vydat se vlastní, nezaměnitelnou a těžší cestou. Kašlete na dobré rady. Piště. Žijeme jen jednou a vaše literární postavy čekají na zrození. Ale o tom někdy příště.

 

Leave a Comment