Iku-Turso a draci v našich hlubinách

„Z moře pozdvihl se Tursas,

obr vyšel ze příboje,

stiskl seno, že se vzňalo,

silou jeho vzplápolalo,

popelem se šedým stalo,

jiskrami se vyšlehalo.“

(Kalevala; Runa II.)

Svět roku 2020 oživil mnoho bájných příšer, probudil v mnoha lidech pradávný strach z vlastních hlubin a probral jejich draky. To všechno může způsobit nejistota, strach a někdy i pouhopouhá nuda. Mytologická vyprávění tváří v tvář tomuto roku mohou získat na síle, protože mytologie, stará jako lidstvo samo, si na rozdíl od něj pamatuje všechny poklesky, pády, strachy, hrůzy, nemoci i uzdravení. Možná je tento nemocný rok vhodný k návratům, ke knihám, příběhům, pohádkám a zpěvům, které formovaly naši civilizaci.

Osmidílný projekt Ilusie málem taky skončil na dně moře zmatku a strachu, které nám přinesla nová a neznámá epidemie. Všichni nakladatelé se chvíli potáceli na hraně útesu. Naštěstí ale lidé nepřestali číst, takže navzdory velkým finančním ztrátám spisovatelé dál předávají své sny a nakladatelé je vydávají. Takže jsme už na jaře rozhodli o pokračování příběhu královny Sarai a vydali se proti proudu, který ústí do hlubokého Tursova moře, omývajícího břehy Alatey.

I tentokrát příběh, věnovaný především komplikovaným vztahům mezi otci a syny vycházel z bájné finské Kalevaly a soustředil se na symbolický obraz monstra, příšery, které může žít stejně tak na dně moře jako na dně duše každého z nás. Protože i my umíme občas být netvory, pokud dostaneme příležitost.

Finská mytologie neplýtvá obludami a pokud, jsou to obludy spíš poměrně uchopitelné, jako losi, medvědi nebo vlci se zvláštními schopnostmi. Co se týče draků, stará finská kultura je nezná, nezobrazuje ani nepopisuje. Ostatně finské slovo lohikäärme (nebo archaicky louhikäärme), tedy drak, je ve skutečnosti složeninou názvů pro lososa a hada. Finština tedy slovo pro draka, jakého známe z mnoha jiných kultur tak úplně nemá. Má ale tvora nebo spíš netvora, který je opravdovým drakem. Mořským drakem. Iku-Turso (Tursas, Turisas, Iku-Tursas) se objevuje už v druhé runě Kalevaly. Ovšem už při první zmínce není v původním kalevalském jazyce jasné, jestli jde opravdu o vodní monstrum, podobné drakovi nebo mořskému hadu nebo spíš o vodního ducha. Jeho jméno podle jednoho výkladu znamená prý „Pána vln“ a protože je skandinávského původu, je patrně zavlečeným kulturním artefaktem, který Finům nebyl vlastní. Iku-Turso ale v poklidném moři u finských břehů zdomácněl a stal se natolik oblíbenou obludou, že ho ve 42. runě vyvolává sama děsivá čarodějka Louhi, aby ho vyzvala k potopení lodí svých nepřátel.

Iku-Turso měl mít vousy a také uši, za které ho ve zmiňované 42. runě vytáhne nad vodu božský pěvec Väinämöinen. Je také schopen řeči, vysvětluje, proč se zjevil a má původ, je nazývaný synem Äijovým, tedy synem samotného prastarého boha nebes. Podle tradice měl Iku-Turso podobu mořského hada, jeho hlavu zdobily losí parohy a jeho bradu vousy. Jeho tituly zahrnují i tak obvyklou tisícihlavost, tisícirohost a připisují mu dokonce i oplodnění Panny větru, Ilmatar, o které už jsem psala dříve.

V Kalevale se o něm moc nedozvíme, protože Väinämöinen mu nedá příležitost dokončit Louhin úkol a mořská obluda skončí na dně moře.

V třetím díle Ilusie, nazvaném Probuzení Louhi se Iku-Turso objeví nejen jako akční prvek, jako skutečný, nebezpečný drak, ale především jako symbol našich vnitřních monster. Hlubina Tursova moře nemá ve fantastickém příběhu jen jednu rovinu. Představuje i duševno hlavních hrdinů. Předzvěst dalších událostí. Poklidné, chladné moře, které ukrývá něco obrovského a děsivého, co čeká na svou příležitost. Všichni v sobě máme svého Tursa, monstrum, které se snažíme udržovat v hlubině a nedávat mu příležitost k řádění. Někdy se za něj i stydíme, ostatně, většinou to nebývá pěkný aspekt naší povahy. Je dravec, rád ubližuje, zraňuje, požírá mrtvé. Je to sobecký netvor, neohlíží se na nikoho a na nic. Možná je to přímý odraz našeho sobectví a dravosti. Když Louhi vyvolává Tursa z vln, neohlíží se na následky, chce to, co považuje za svůj majetek, tedy sampo a je jí jedno, jestli lidé, kteří ji o hračku připravili zemřou. Někdy se také neohlížíme na následky svých rozhodnutí a na to, jestli naše zaříkání, třeba na sociálních sítích, nebude mít nakonec zbytečné oběti. Ale vyvolání draků nás většinou připraví o hodně sil. Naše kreativita nakonec utrpí a my zůstaneme sami, zlomení, stejně jako Louhi a nenaplnění. I o tom je zjevení Iku-Tursa v Ilusii.

Bájný netvor má ale ještě jednu spojnici s příběhem. Ve druhé části jsme byli svědky zasvěcení Saraina mladšího syna, Eina jeho strýcem Finnem, který měl dračí podobu. Eino se tedy stal dědicem dračí krve a čtenáře určitě zajímá, jak to se sympatickým chlapcem dopadlo. Ve třetí části se náš pohled obrací ke vztahům otců a synů v různých podobách. Jsou tu staří otcové a dospělí synové, budoucí otcové, otčím i otcové v plné síle, kteří své syny teprve formují. Eino je jedna z důležitých postav, je to syn svého otce a také do jisté míry syn draka. Protože roste, musí se vypořádat i se svou úlohou syna i se svou bolestnou podstatou, která není tak úplně lidská. A je otázkou, jestli své monstrum uspí v hlubinách nebo odhalí světu.

V listopadu Probuzení Louhi spatří světlo světa. Navzdory zaříkání ze všech stran se Iku-Turso vynoří nad hladinu. Protože je lepší příběhy tvořit než podlehnout skepsi. A doufám, že čtenáři se nad hladinu Tursova moře vznesou spolu s hrdiny třetí knihy a zapomenou na chvíli na vztek, frustraci, strach i nejistotu. Uspí svá monstra a probudí kreativitu, která z nich dělá krásné bytosti.

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!