Grendelův řev

Slavnost jako z pohádky. Tea nadšeně poslouchala hudbu a hovory lidí, sedících za dlouhými stoly, které se prohýbaly pod množstvím pochoutek. Velká síň doslova zářila a leskla se, jako by byla celá ze zlata. Král Hróthgár přivítal hosty opravdu velkolepě. Přesně tak si Tea představovala starodávnou hostinu na počest hrdinů. Jen samotný hrdina do té představy moc nezapadal. Beowulf vypadal osaměle a zakřiknutě. Seděl sice v čele stolu a odpovídal slušně na všechny otázky, ale tvářil se trochu vyplašeně, jako by měl trému. Měl milý úsměv, plachý a nenápadný. Moc nejedl.

Tea čekala, že člověk, který se chystá zabíjet obludy, bude lemtat medovinu z poháru a trhat kusy masa z pečínky. Místo lemtání ale Beowulf jen občas trochu upil a povzdechl si. Asi myslel na svůj úkol, čelo se mu krabatilo dlouhými vráskami.

Tea si ho mohla prohlédnout úplně zblízka. Nevypadal jako Kapitán America, spíš jako kluk z gymplu, který tráví hodně času v posilovně. Měl mladou tvář, trochu poďobanou, plnou zarudlých pupínků a bledě modré, ustarané oči. Jeho nos byl rozpláclý, asi ho měl Beowulf kdysi zlomený a špatně mu srostl. Pod vlasy na čele se mu bělala tenká jizva. Na tak mladého kluka měl asi hodně za sebou. Bylo vidět, že už leccos prožil. I na rukou měl viditelné jizvy a jednu velkou zahojenou popáleninu, kůže na tom místě byla zarudlá a lesklá. Tenhle kluk se asi musel učit jiné věci než Tea.

Král ho přivítal nadšeně a potom jeden z přítomných bardů začal zpívat dlouhou píseň o Beowulfových činech.

Tea loupala nehtem maltu mezi trámy ve stěně, protože se nudila. Tihle bardové byli možná internet své doby, ale s dost pomalým připojením. Zpěv se vlekl a asi nenudil jen Teu. I Beowulf zakrýval zívání. Asi ho nebavilo poslouchat písničky o sobě. Občas si promnul čelo nebo tiše promluvil s jedním ze svých druhů. Píseň nekončila a její nápěv se vůbec neměnil, takže Tea, usazená v rohu místnosti brzy usnula.

Probudilo ji ticho, ticho tak obrovské, že jí křupalo v uších. Hodovní síň byla prázdná, všichni museli už před časem odejít. Tea se rozhlédla. V místnosti vládlo šero, její lesk se vytratil. Na stole ležely zbytky jídla, v krbu dohořívaly malé plamínky a síň byla cítit kouřem. Pegas tu nebyl, Tea ho nikde nezahlédla a její srdce sevřel strach. Snad ji neopustil… přece by ji nenechal samotnou v příběhu, který už není tak hezký jako na začátku.

Zšeřelá místnost byla trochu strašidelná, jako když člověk zůstane doma sám a zhasne. Předměty se zdají větší a divnější. Všechno vypadá, jako by to bylo tak trochu živé.

Tea se zachvěla a přitiskla záda k prohřáté zdi. Ráda by ze síně zmizela, našla Pegasa a nechala si od něj raději ten příběh vyprávět. Jenže netušila, kde čarovný kůň zrovna je.

Její oči si zvykaly na přítmí. Rozeznávala zachumlané, spící muže na lavicích podél stěn. Určitě to byli Beowulfovi námořníci. Tea si protřela ruce, které jí začínaly podezřele rychle chladnout. A potom uslyšela povzdech.

Její oči našly Beowulfa. Nespal. Seděl vedle ohniště a sledoval umírající plameny. Oheň se mu odrážel v očích a na bledé kůži. Mezi prsty mnul přívěsek, který se mu houpal na krku. Něco si potichu šeptal. Asi to byla nějaká modlitba nebo zaříkání. Ale slova byla tak tichá, že je Tea neslyšela. Po chvíli Beowulf ztichnul a protřel si obličej. Zívnul. Hlava mu začala padat na prsa.

Když usnul, Tea se postavila a protáhla si záda. Nechtělo se jí tu zůstávat, rozhodla se, že najde Pegasa, protože s ním se cítila přeci jen bezpečnější. Určitě si užíval ve velké stáji, kterou Tea viděla vedle hlavní budovy, když sem přijížděli. Navíc, ve stáji bude tepleji. Tea se podrbala v hlavě a vyšla ke dveřím.

Vždycky o sobě říkala, že je rozumná a dost klidná, takže nevyjekla, když se dveře pootevřely. Jen ustoupila a pozpátku se vracela do rohu síně. V nějaké knize četla o tom, že hlavnímu hrdinovi ztuhla krev v žilách a teprve teď pochopila, co s člověkem udělá tak obrovské leknutí. Jako by ji někdo bodnul do žaludku dlouhou, studenou jehlu a polechtal po celém těle. Tea cítila, jak se jí nadzdvihly vlasy. Protože v pootevřených dveřích se objevila dlouhá, tmavá věc.

Tea nejprve myslela, že je to had, ale dost rychle pochopila, že vidí dlouhý, křivý prst. A druhý. Brzy se škvírou mezi dveřmi protlačila celá hubená ruka, tmavá a svraštělá, odporná ruka, která slídila po zemi.

Tea si musela zacpat pusu, aby nezačala vzlykat a záda skoro protlačila skrz stěnu. Cítila, že jí měknou nohy a svaly se jí třesou, jako by ji někdo vyhodil na mráz. Nezachytila tiché zakňourání, které se jí vydralo zpod dlaně. Skoro nemrkala. Třeštila oči do tmy, zatímco dveře se otevíraly víc a víc.

Chtěla se probudit. Moc se chtěla probrat ze zlého snu, jenže to se jí nedařilo. Místo toho jako strnulá sledovala, jak se do místnosti nasoukalo kostnaté rameno a po něm hlava, porostlá dlouhými dredy, připomínajícími mokré hady. Tea už se třásla jako osika a nebyla schopná se pohnout. I ve tmě bylo vidět, že tvor, který se vplazil do místnosti je obrovský, byla to veliká příšera, nahrbená, s velkou, těžkou hlavou na úzkých ramenou. Od netvora vanul chlad a taky hnusný bahnitý zápach. Ve tmě se lesklo bělmo jeho očí a Tea slyšela, jak se netvor sípavě nadechuje. Sesula záda podél stěny a schoulila se do malého klubíčka. Bylo jí do breku. Doufala, že se jí konečně povede probrat se doma v posteli a vydechnout, jenže místo toho dál zírala na netvora, který se vztyčil v celé své výšce nad jedním ze spících bojovníků.

Tea vykřikla. Chtěla je varovat, jenže nikdo ji neslyšel. Ano, to přece Pegas říkal, že oni jsou ve svém vlastním příběhu. Neslyšeli její varování. Neslyšel ho člověk, kterého jedna obrovská, tmavá ruka chytila, jako by to byl kus masa, který tu zbyl po hostině. Tea uslyšela odporné křupnutí a zakryla si obličej. Nebožák, kterého se obluda zmocnila, nestačil ani vykřiknout. Tea se natlačila hluboko pod lavici, kam k ní doléhalo chroupání a mlaskání, jako když velký pes žere kost.

„Tohle je moc. To je moc. Chci domů, chci se probudit. Prosím…“ šeptala si dívka.

Zvuky utichly. Tea pootevřela oči a znova tiše zakňourala, protože viděla velké, ploché nohy, které se přiblížily. Zachytila ale ještě jiný pohyb, který ji zarazil. Její oči ve tmě našly jiné oči. Beowulf nespal. A Tea mohla přísahat, že se chvíli díval přímo na ni.

Velké nohy mířily jeho směrem.

„Dej pozor,“ zamumlala Tea tichounce.

Zdálo se jí to nebo se opravdu usmál, jako by ji uklidňoval? Nikdy potom si nebyla tak úplně jistá.

V ohništi zapraskalo a nějaké zpola ohořelé dřevo na okraji vzplálo natolik, že na chvíli místnosti ozářilo načervenalé světlo. I příšera se lekla a víc se nahrbila. Přesně v ten okamžik Beowulf vstal. Bylo to jen tak tak, veliká, slizká ruka hrábla přesně do místa, kde ještě před chvílí pospával. Všechno se odehrálo velice rychle, Tea viděla jen toho člověka, který se zdál proti nestvůře maličký. Rozběhl se a narazil do netvora vší silou tak, že se obluda zapotácela.

Síní se rozlehl nespokojený skřek, který probral všechny spáče. A zmatek, který nastal Tea nestačila sledovat.

Slyšela výkřiky a dupot. Muži se vrhli na obludu, jenže ta byla obrovská, stačilo jedno její máchnutí a Beowulfovi bojovníci se káceli zpátky k zemi. Jeden ale uhýbal a snažil se netvorovi dostat k tělu. Byl to Beowulf.

„Nemáš ani meč,“ špitla Tea nešťastně. „Vždyť tě zabije.“

Ale mladík nevypadal, že by mu nedostatek zbraní dělal starosti. Byl mrštný, uskakoval před velkýma rukama, občas se dostal do dřepu, někdy se musel zaklonit tak, že málem přepadl na záda. Vypadal, že se připravoval přesně na tuhle chvíli. Odhadoval, jak a odkud obluda zaútočí. Využíval jedinou výhodu, kterou měl, svou pohyblivost. Několikrát vrazil do obří nohy a netvor se zakomíhal, protože neudržel rovnováhu. A čím byla obluda vzteklejší, tím úspěšnější byly Beowulfovy výpady.

Netvor se soustředil hlavně na muže s meči. Rozčilovaly ho zbraně, takže když někdo máchnul nožem nebo mečem, upoutal pozornost gigantické příšery. Ta tak neměla čas všímat si tolik neozbrojeného Beowulfa, který se jí konečně dostal k tělu.

Příšera zvedla ruku a ohnala se po jednom z bojujících, který s křikem vylétl do výšky a ocitl se v ohništi. Bolestný jek byl tak strašný, že si Tea znovu zakryla uši a cítila, jak jí vytryskly horké slzy. Nikdy v životě se tak moc nebála. Bylo jí zle a chtěla za každou cenu pryč. Jediná úniková cesta byla ale zatarasená bojujícím Grendelem a jeho protivníky.

Netvor znovu zvedl ruku a zavyl. Jednomu z bojovníků se podařilo ho bodnout pod koleno a Grendel se začal potácet po místnosti. jeho nešikovné tlapy šlapaly po všem, Grendel narážel do stolů a do stěn. Noha se mu podlamovala a jeden z mužů uklouzl po krvi, která odkapávala na zem.

Beowulf se rozběhl. Oběma rukama chytil Grendelovo zápěstí a pověsil se na ně, jako závaží. Tea si přísahala že už nikdy nechce slyšet takové křupnutí. Ani tak strašný řev.

Grendel zaklonil hlavu a začal vřeštět. Beowulfův křik v tom jekotu skoro zanikal, ale jeden z mužů pochopil. Utíkal ke svému veliteli, který stále ještě svíral bezvládnou, vykloubenou ruku příšery. Meč se nadzdvihl a Grendelův křik ještě zesílil.

Tea už neudržela pláč. Schoulená na zemi vzlykala a čekala, až ta hrozná noční můra pomine. Dveře se s vrznutím rozrazily dokořán a do místnosti zavál studený vítr. Křik ustal a Tea se pokusila nadzdvihnout. Nebyla jediná. Ze země se sbíralo víc lidí, dva muži pomáhali popálenému chudákovi, který skončil v ohništi. Někdo zapaloval louči. Grendel v místnosti nebyl. Na zemi zůstala jen obrovská, černá ruka, jejíž prsty se ještě trochu cukaly.

Leave a Comment

Newsletter

Ujistěte se, že Vám neujdou novinky o knize!