Jak vznikala Ilusie 1.

Příběh s příběhem. Příběh, který začíná pohledem z okna. Pohledem z okna na únorovou ulici, chladnou, nevlídnou a šedou. Všechno bylo šedé ve světě, kde jsem se narodila. Praha, plná lešení a neopravených fasád, kradmých pohledů a rozbitých chodníků. Praha, naplněná kouřem, zvlášť v zimě. Ta šedá clona se nad ní táhla jako poklička, vyvolávající klaustrofobii. Měla jsem štěstí. Sudičky mě vložily do kolébky, ze které jsem viděla barvy. A slyšela barvy. Hudbu, kterou si pouštěl můj bratr. Barvy ve stylu Led Zeppelin a Pink Floyd. Zvuk kytary. Barva zvuku kytary.

Taky barvy muzeí a galerií, kam jsme chodívali. Barva mámina hlasu. A barva lesa. To byla doména táty. Tahal mě z šedého města, kde nejbarevnější byly snad jen výlohy s rudými karafiáty a nápisy VŘSR… Otec byl pro mě pevně spojený s vůní lesa, s barvou vody, s volnou oblohou, kde nepřekáželo nic výhledu.
Barvami jsem byla obklopená. Dítě, které vyrostlo mezi bandou individualit na Výtvarné škole Václava Hollara….Hollarka se jí říká dodnes. Byla jsem uchráněná alespoň zčásti té bolševické zatuchlosti a šedi, protože jsem žila v nádherné, barevné bublině plné lidských příběhů, vonících ofsetem a sítotiskem a sochařskou hlínou a ustalovačem.
Jenže tenhle barevný svět zmizel díky jednomu pohledu z okna. Byl únor a já z okna sledovala několik zhroucených lidí, zaklesnutých do sebe. Plakali. Vypadali, jako že musí každou chvíli padnout na chodník a už nevstat. Vypadali jako z těch ruských válečných filmů, na které jsme museli povinně chodit do kina Květen. Smutní, tkliví lidé. Lidé, kteří mi přišli říct, že můj táta zemřel…
Nepamatuji si z toho období nic. Všechno jsem setřela, zamalovala, přepsala. Vzala jsem do ruky sešit v zelených deskách a začala psát. Byl to jediný způsob, jak neumřít bolestí. A na první stranu jsem napsala „ILUSIE“.
Bylo mi devět let, když vznikl příběh o dobré a moudrém králi Illovi, o jeho temném bratru Arxovi, o zemích Ilusie a Paworu, o snu, o zemi, kde nejsou nástěnky a fotky Husáka. Snila jsem o zemi, do které odešel můj otec, aby měl volný výhled na krajinu. Tvořila jsem tu zemi pro něj.

Ilusie je ráj pro mého otce.

Když přišla devadesátá léta a Praha se nadechla, do ruky se mi dostal první Tolkien. Dneska už nikdo neví, že fantasy v naší zemi nevycházelo. Takzvaná braková literatura byla omezená na minimum. Nikdo z nás neznal Středozem a hobity. Takže když jsem četla fantasy poprvé, cloumal mnou vztek. Jak to, že ještě někdo jiný vymyslel svou vlastní zemi? To je můj příběh!

Dětinské zuření pomalu ustalo. A já zjistila, že Ilusie není izolovaná, ale že je součástí obrovského, silného a nosného proudu fantasy literatury. Že má svůj vlastní žánr.

Od devíti let do skoro čtyřiceti jsem psala další a další verze, experimentovala a snila. Nikdo ty knihy nečetl, jen můj muž. A já netušila, že jednoho dne přijdou do mojí Ilusie harfeníci, kteří změní všechno, o čem jsem snila a psala.

Ale o seveřanech až příště…

 

 

 

 

Leave a Comment