A tak jsme vydali knihu…

Když jsme ve tři hodiny ráno mířili do tiskárny na kontrolu obálky, říkala jsem si, že přeci jen tichá práce v kanceláři od osmi do čtyř nebyla tak špatná životní volba. Ale potom jsem viděla knihu. Poprvé v životě jsem ji vzala do ruky a zjistila, že se mi splnil dětský sen. Paradoxně ne ten že budu spisovatelkou, ale ten, že budu vydávat knihy, šílet, kontrolovat, nespat a potom ručit za výsledek. Vlastní krví, vlastní duší. Paradoxně je to silnější pocit než pocit autora, protože autor už je mentálně v jiném příběhu a ten předchozí ho nijak neuchvacuje. Ale nakladatel si užívá. Vrní. Spokojeně přikyvuje. Je to pěkné řemeslo, i když náročné a vlastně dost chudobné.

Kniha je na světě.

https://www.kosmas.cz/knihy/256167/ilusie/

Jistěže mám nevýslovnou a čirou hrůzu z kritiků. Na druhou stranu, kritici jsou jen naštvaní čtenáři, nic víc. Není asi třeba se bát víc, než by se hodilo. Kritiky spolehlivě zažene velký panák něčeho ostřejšího a pár dílů Daredevila.

Oproti autorovi je nakladatel příliš zaměstnaný kontrolou distribuce, marketingem, reakcemi čtenářů, přípravami křtu, sledováním skladových zásob a fakturacemi, takže nemá čas myslet na pitominy. Krásný pocit… Autor samozřejmě na pitominy myslí. V noci ho třeba probudí strach z toho, že se lidem nebude líbit určitá kapitola a že ji měl přeci jen přepsat, potom se převaluje na polštáři, v duchu přepisuje danou kapitolu, kvílí, jde se třikrát vyčůrat, potom se deset minut sprchuje studenou vodou, a nakonec se zhroutí v předtuše první negativní recenze. Nakladatel ničím takovým netrpí, spočítá si, že i negativní recenze je reklama a v klidu vytváří voodoo panenky jednotlivých recenzentů. Takže jedna část mé schizofrenicky roztržené podstaty je v klidu a pokoji. Ta druhá se sprchuje ledovou vodou, budiž jí dáno.

A příště o tom, jak jsme křtili.

Leave a Comment