Jak vznikala Ilusie 3.

Mystická zkušenost při vzniku knihy?

Kdyby to byla hluboká, duchovní kniha, tak by k jejímu vzniku mystická zkušenost nejspíš patřila, ale fantasy? Jak může člověk dojít skrz vědomí vlastní smrti k takovému formátu? Přece se to ale stalo. A dneska už mi to připadá všechno jen jako fantasy.

Začalo to trhaným kašlem a nepohodou, jaká člověka zastihne při nachlazení. Takové věci se neřeší a přecházejí. Člověk má příliš práce a starostí, než aby vnímal signály vlastního těla. Když se situace zhoršila, donutila jsem se k něčemu, co běžně nedělám, k návštěvě lékaře. Ale i lékaři mají právo na omylnost, na zanedbání. Přesně to se stalo. Mnohonásobné zanedbání.

Můj stav se postupně zhoršoval a mně bylo hůř. Strašně. Z plic se mi odtrhávala bolest po malých slupkách a osvobozující kašel nepřicházel. Vězel uvnitř. Pokud přišel, pak jsem spolu s tou bolestí vykašlávala krev. Takové kafkovské…říkala jsem si a věřila tomu, že jednoho dne antibiotika přeci jen zaberou. Nezabrala. A já se dostala k poslednímu dni svého života. Na okraj (tak jsem nakonec pojmenovala jeden z dílů Ilusie). Za tu hranici, kde bolest už nejde vydržet a vy se podáte její moci.

Z posledních sil jsem se dovlekla do křesla ke knihovně a tam zůstala strnule sedět. Zírala jsem do tmy a tiše chrčela. Chápala jsem, že takhle asi vypadá konec. To přece znám. Stovky autorů mě poučily o prožívání vlastního odchodu. Návod znám. Měla bych to umět. Například, promítnout si svůj život… Ne, to nešlo. Bolest zaplašila většinu vzpomínek. Nebyl čas. Stručně jsem zhodnotila stav své rodiny, kterou mi bylo hloupé v té trapné poslední chvíli budit a uznala jsem všechny za natolik zralé, že dokážou fungovat i bez mé přítomnosti. Potom jsem se zaměřila na náboženství.

Hluboce věřící. Katolička. Členka třetího františkánského řádu. Musím se modlit, prožívat svůj konec s bohem, musím se mu odevzdat, musím… s každým urputným posledním nádechem jsem víc a víc začínala chápat, že v sobě nemám ani stín víry, ve kterou jsem do té doby hluboce věřila. S hrůzou jsem si uvědomila, že nejsem věřící. Že jdu do tmy. Do neznáma. Do nejistoty. Do prázdnoty. Za okraj. Jsem a nebudu. Nebude nic. Jen ten pocit začínajícího klidu. Žádný bůh, žádný Kristus, žádní andělé. Jen voda, do které se člověk ponoří a zhasne. Prázdnota vesmíru. Konec. Zavřela jsem oči a vstoupila do prázdna.

Potom je ten příběh vlastně nezajímavý. Má rodina mě kupodivu nenechala v té prázdnotě, a tak si vybavuji jen velice bolestné útržky, vyšetření, tiché hlasy lékařů a sester, pohled na kanylu, plnící se analgetiky, pohled na kapky antibiotik na stojanu nad mu hlavou, bílou postel, další bolest…

Když nemůžete dýchat a vstát, ale když už vám není na umření a vy víte že neumřete, začnete dělat to, co každá jiná živá bytost. Nudíte se. Nudila jsem se a vymýšlela poslední nedopsaný příběh, který se motal okolo tajemného Lvíčete a pouště. Mezitím jsem, podobná trochu dementnímu veličenstvu přijala ve svém pokoji dva kněze, kterým jsem neměla co říct. Oni mluvili o bohu, kterého já neznala a který mě už nezajímal. Stav se prudce zlepšoval a nudící se pacient poslouchal hudbu. Jazz mě nudil, oblíbený Nick Cave mi přišel jako vyprázdněná manýra, Toma Waitse jsem vzdala, klasika mě mučila. Poslouchala jsem tvrdší a tvrdší hudbu, která mě nutila dýchat a žít, probouzet se. Když se dneska diví, proč se zabývám tvrdou hudbou, základ je někde tady. V potřebě vědět, že jsem přežila. Všechno jemné odešlo. Zbyla realita. A v ní se začal rodit příběh severských harfeníků. Příběh Sarai od narození po smrt, příběh propletený s finskými dějinami a hudbou. Byla to intelektuální hra, která vytryskla z mystické zkušenosti umírání. Umíralo se v ní… Ale to podstatné bylo, že se v ní mnoho lidí snažilo žít.

Mou postel obestoupili Harfeníci severu a za tři měsíce rekonvalescence byl první díl na světě. Dalších sedm čekalo na zrození.

Leave a Comment